Tartuffe v Divadle na Vinohradech: Mezi barokní teatrálností a agitkou

Pácl se svým výtvarným týmem vsadil na okázalou monumentalitu a vybudoval na jevišti mohutnou dekoraci, jejíž styl vychází ze zdobení proscéniových lóží vinohradské scény.

Jejím středem je schodiště šplhající strmě vzhůru a mizející za horizontem dekorace, postavy ho zvládají jako obtížný himálajský prvovýstup, ale je to efekt bez pointy.

Otáčení tří dekoračních vozů znázorňujících pokoje v Orgonově domě je zpočátku zábavné, ale mechanickým užíváním se záhy stane spíše retardujícím prvkem.

Postavy oblékl režisér do nadsazeně barokizujících kostýmů s výraznými parukami a herecké prostředky přizpůsobil přehnané stylizaci – postavy, které jednají více méně přirozeně, upadají při afektu do vytržení, v němž užívají naučených teatrálních póz a gest.

Platí to jak o hádce Mariany (Lucie Štěpánková) s Valérem (Daniel Bambas), tak o rafinovaném svádění Tartuffa Elmírou (Jana Stryková), při němž neváhá ostře použít veškerý arzenál ženských zbraní.

Každý výklad této komedie stojí a padá se vztahem Orgona a Tartuffa. V Páclově inscenaci není ale jasná motivace Orgonovy slepé závislosti na vetřelci ve vlastním domě.

Obludně vycpaný Orgon je v podání Svatopluka Skopala jen jednoduchý pošetilec, zatímco Tartuffe se svým sluhou tvoří dvojici černě oděných špiclů, takřka zaměnitelných, protože herecky bezvýrazný Tartuffe Lukáše Příkazkého postrádá charisma, jímž by mohl kohokoli, včetně primitivního Orgona, zaujmout. Pokud nepočítáme jeho striptérskou exhibici před Elmírou.

Teprve v závěru, kdy režisér prudce zvrátí žánr dobově stylizované komedie do aktualizované grotesky, s využitím i tak signálních motivů, jako je opakovaná citace české hymny, se rýsuje výklad, v němž Skopalův naivní Orgon je obětí mladého, dravého, ničeho se neštítícího hajzlíka, který – slovy jedné z Cimrmanových her – „se nezakecá“ a ve své roztomilosti kdykoli podkopne stařečkovi hůl. Ne že by takových kolem nás nebylo dost, ale očekávala bych, že inscenace k tomuto výkladu bude směřovat rafinovaněji a cílevědoměji.

Ke kladům inscenace lze přičíst snahu o vzornou deklamaci textu, která účelně modeluje například postavu Kleanta v detailně propracovaném podání Oldřicha Vlacha, využití živé hudby cembala místy až na hranici melodramu či opery (exekutorská árie precizně vystřižené figurky pana Loyala Jaroslava Satoranského), přirozenou Dorinu Lucie Juřičkové a paní Pernellovou, kterou si za onemocnělou Janu Hlaváčovou zahrál s decentní groteskní stylizací Martin Zahálka.

Jinak je ovšem vinohradský Tartuffe více podívanou pro oči než očekávaným precizním výkladem skvěle napsaného a stále aktuálního textu.