Také na česká jeviště vstupuje většinou dramatizace Györgyho Schwajdy. Kultovní - tomu slovu se většinou vyhýbám, ale pro román Sto roků samoty sedí - vrcholné dílo latinskoamerické literatury zadělalo kolumbijskému autorovi na Nobelovu cenu.

Dějiny se opakují

Dramaturgyně Věra Mašková ale do Samoty, sváru o generacích revolucionářů, oligarchů a lidí kolem nich, dosadila vlastní úvahy o potvrzení boží existence.
Nebylo lehké pro autora dramatizace převést složitý příběh šesti generací Buendíů v magickém symbolu Latinské Ameriky, ve vesnici Macondo, do tříhodinového dramatu. Pohádka, realita, sen, báje, mýtus. Na začátku byl skoro jako v ráji pokrevní hřích. A od něho se odvíjí magická historie vzestupu a pádu.

Bylo pozoruhodné, jak Márquezův obraz objevů, válek, revolucí, zla a marných pokusů o smíření uchvátil od konce šedesátých let svět. Sto roků samoty odráží realitu románské Ameriky a předpovědělo cestu do samoty našich už zase sociálně strašlivě nejistých dnů nepoučitelně chybujícího lidstva.

Maškové s Gáborem se bohužel ani trochu nepodařilo tlumočit to podstatné, co Garcíu Márqueze učinilo světoznámým: nenapravitelné násilí, ztráta pospolitosti, boj za nikdy lidstvem neuskutečněný spravedlivý svět, proměněný už v pouhý bezuzdný a bezskrupulózní zápas o moc. Jako by herci – snad s výjimkou Jitky Smutné v roli babičky Uršuly, Dany Batulkové coby Visitación, matky autora, a Máši Málkové jako Rebeky – nevěděli, že spisovatel nestavěl sousoší.

Na cestě do samoty

Lidský rod stejně jako rod Buendíů čeká zánik. Macondu vymazala ze světa větrná smršť, Zemi z vesmíru člověk smete sám. Smutná vize, ale spíše než magická je realistická.

Plést do příběhu hledání a čekání na ztraceného Boha, jak prosadila Mašková, je jen zamotaně idealistické. Stvořitel nevdechl člověku tolerantní a pospolitou duši. O takové se mluví jen v náboženstvích, aby byl homo sapiens méně přemýšlivý a snáz se vymezoval nikoli pro, nýbrž proti ostatním. Na cestě- do samoty.

Městská divadla pražská - Gabriel García Márquez: Sto roků samoty. Dramatizace György Schwajda. Překlad Kateřina Pošová. Režie Peter Gábor, dramaturgie Věra Mašková, scéna Jozef Ciller, kostýmy Katarína Holková, hudba Vladimír Franz, pohybová spolupráce Lenka Vágnerová. Premiéra 17. září 2011 v Divadle ABC.

Celkové hodnocení: 50%