Máte za sebou několik oceněných filmů. Jak jste se stal filmařem?

Byl jsem vychován v socialismu a žil jsem s tím, že jsem stále čekal na šanci, abych občas mohl natočit nějaký film. Věřte, že to nebylo zrovna jednoduché, protože moje snímky nikdy nebyly režimu pohodlné. Jednalo se většinou o politické filmy, v nichž jsem se zabýval historií a ptal jsem se po osudu člověka v ní. A když jsem dlouho nemohl nic natáčet, dělal jsem taxikáře, psal do zemědělského magazínu - třeba o tom, jak obrovské u nás rostou brambory díky tomu, že naši zemědělci poslouchají rady naší strany.

Vraťme se k filmům, proč byly, jak říkáte, nepohodlné?

Můj první film se jmenoval Malí vojáci a já jsem v něm vyprávěl krutý válečný příběh ze sirotčince. Děti partyzánů, kteří zde žijí, se začnou mstít na muži, u něhož vyjde najevo, že jeho otec patřil mezi německé vojáky. Samy se stávají monstry. Snímek Role mé rodiny při revoluci ukazuje buržoazní rodinu, v níž se jednoho dne zjeví partyzán. Všechno je vzhůru nohama, on nechápe, jak tihle lidé mohou poklidně žít, zatímco se kolem bojuje proti fašismu. Nakonec mu k narozeninám upečou velký dort s cukrářskou soškou Josifa Visarionoviče. Teď si sednou ke stolu a jedí, polykají ten sladký "komunismus", ukusují Stalina a jeho hlavu a podivují se, jak má barevný mozek. V pozadí toho všeho stojí moje dětství, já jsem pocházel přesně z takové rodiny.

Na Febiofestu jste uvedl svůj předposlední film Hluchý střelný prach. Vyprávíte v něm apokalyptický příběh, který se odehrává za války mezi partyzány a četníky v Bosně. Natočil jste jej jen dva roky před propuknutím jiné války, té jugoslávské.

Předlohou filmu byla slavná kniha Branka Čopiče, jenž prožil část mládí mezi partyzány. Já jsem si od něho vybral příběh, v němž jsem se ptal, co se dělo s komunisty za války? Proč pro ně jedinec nic neznamenal? Proč byli ochotní obětovat své nejlepší muže, aby získali masy? Jak se navíc ukázalo, byl jsem prorokem, za dva roky po jeho dokončení vypukl jugoslávský konflikt. Já jsem si tehdejší nebezpečí uvědomoval a varoval jsem před tím, že nám nezbude než znovu opakovat smutné momenty naší historie.

Když jste prorok, řekněte, co se děje v Bosně a Hercegovině dnes? Může dojít k usmíření tamních národů?

Podívejte, za prvé se sám cítím být Bosňanem. Nemohu říct, že bych se považoval za Srba, Chorvata nebo muslima. Mohu si sednout s kýmkoliv ke stolu. Za druhé mám dnes pocit, že jsem strávil dětství v opravdu krásné zemi, ve společném státě, jenž nám zajišťoval i jistou bezpečnost. Ale potom... Víte Bosna a národy někdejší Jugoslávie vždycky měly a mají smůlu, že sousední mocnosti a státy vždy usilovaly o jejich území a pletly se do jejich záležitostí.

Bismarck ale také řekl, že celý Balkán je Achillovou patou Evropy a že jej nikdo nikdy nemůže natrvalo ovládnout.

Ano, jenže Balkán a zvlášť území dřívější Jugoslávie a Bosny je také ohništěm Evropy. Mocnosti si tam odnepaměti vyřizovaly účty, když bylo potřeba rozpoutat nějaký konflikt, stalo se to tam. Řeknu vám jen tolik, že věřím jedině na zcela nezávislou Bosnu. Ale chci o tom všem, co se stalo, natočit svůj příští film.

O čem tedy bude?

Bude vyprávět o jeptišce, jež je držena a znásilňována dvanácti vojáky, tedy do doby, než se jí náhodou podaří utéct. Věznitelé se jí vypraví hledat, je pro ně nepohodlnou svědkyni. Jenže jí se podaří za pomoci přírody, víry a dalších okolností téměř všechny zabít. Když se nakonec s jejich kapitánem vrátí nazpět, je tento muž překvapivě odsouzen k popravě. Nesplnil rozkaz. Nepřipomíná vám to něco? Víte, proč byl zavražděn srbský premiér Zoran Djindjič? Protože svolil k vydání všech válečných zločinců. Porušil jisté pravidlo. Chci tady mluvit o určité mentalitě, o tom, jaké to je, když dojde k rozpoutání vraždění.