Všechny tři soubory mají stejný počet básní (jednapadesát) a naprostá většina z nich je složena ze stejného počtu veršů (dvacet). Tituly všech sbírek obsahují stejný počet liter a každý z nich je tvořen protimluvem. To vše jsou prvky vskutku technické, ovšem i numerické, a právě proto v nás vyvolávají pocit formální přesnosti a kompoziční uzavřenosti textu.

Kaprál ctí formu, jelikož vše, co je mimo formální vymezení, je beztvaré a ve své podstatě neřádné. Zpěvnost a rétorická noblesa, to jsou dvě jen zdánlivě protichůdné charakteristiky Kaprálova díla.

Jedna nás nutí předčítané verše živě skandovat, druhá činí obsah básnického sdělení statickým, robustním a tajemným. Významová stránka Kaprálových básní je překryta závojem hádanky a provokuje kouzlem kryptogramu.

Básník říká: I tvoje vlastní existence je záhadou, její význam je skryt a obestřen tajemstvím. A tak má tvůj život smysl jen tehdy, pokud se pokusíš tajemství přiblížit, pokud se pokusíš nalézt na tuto hádanku alespoň částečnou odpověď. Jakmile si svůj život jako tajemství existence ani nepřipustíš, žil jsi zbytečně.

Kaprálova básnická tvorba baladicky osciluje mezi mravním heroismem a mravním selháním. Jejím významovým centrem je dodržování od dávných věků kodifikovaných zásad lidské existence a každá lidská aktivita, která vede k popření faktického nebo i jen pomyslného a v paměti odhalovaného a nalézaného kodexu bytí, je chápána jako cesta do záhuby.

Sebereflexe, stejně jako reflexe okolního světa, se stávají východiskem pro každodenní souboj s nástrahami a nebezpečími, jež nás obkružují. V takovém kontextu - a zcela v intencích Platónovy filosofie musíme rozumět např. i verši perverzní živel je krása, jenž bychom od básníka skoro nečekali. Jenže právě krása je šálení a klam, krása v sobě skrývá onu démonickou sílu, jež svádí k exhibici a nemá nic společného s racionalitou a mravností.

Pokud toto pochopíme a pokud víme, že démoni jsou mimo jiné i bytosti podvodné a že podvodnost jejich působení na nás spočívá v adoraci převládajícího přesvědčení, podle něhož je sám člověk příčinou, tvůrcem i cílem všeho okolního dění, stanou se nám zřejmými verše, v nichž se autor obrací proti estetikům a teoretikům všeho druhu, proti zdánlivě autonomnímu, tudíž vylhanému postavení všech iluzionistů a strůjců fiktivních světů.

Zeno Kaprál: Namol střízliv, Pádlo stálosti, Zeleň blankytu, Vetus via 2002-2003