Jesenické blues duní rytmem pražců

Zrodila se z dějinného oparu, který dal rámec příběhu výpravčího ve stanici Bílý Potok na Jesenicku. Milovníci komiksů znají ten příběh už dávno – spisovatel a dramatik Jaroslav Rudiš s výtvarníkem Jaromírem 99 (vlastním jménem Švejdík) začali v roce 2003 postupně vydávat trilogii Bílý Potok – Hlavní nádraží – Zlaté Hory.

Společně pak napsali scénář a oslovili debutujícího Tomáše Luňáka, aby se ujal režie komiksového filmu, vyrobeného metodou rotoskopie: Luňák natáčel s živými herci, natočený materiál pak animátoři převedli do kreslené podoby.

Výsledek předčil očekávání. Westernově laděný děj, v němž velkou roli hraje pomsta a který má jasně rozložené a čitelné postavy, se odehrává těsně před listopadem 1989 a těsně po něm.

Titulní hrdina je muž zhruba na prahu padesátky. Žije v dost uzavřeném vlastním světě, má rád své nádraží, železnici, rytmus pražců i pravidelnost jízdních řádů, která dává řád i jeho životu. Nebel ho potřebuje – čas od času se mu totiž ze zvláštní mlhy v hlavě vynoří dávné výjevy z pohraničí a mučí Aloise vědomím událostí a možná i souvislostí, které poznamenaly život tohoto kraje i celé (přinejmenším střední) Evropy. Nebel by se měl té mlhy zbavit…

Rudišovi, Švejdíkovi a Luňákovi se podařilo natočit film, který promlouvá především obrazem a výtvarnou koncepcí, což ve spojení s maximálně úspornými dialogy a skvělými hereckými výkony utváří jeho celkovou atmosféru.

Nejde jen o neobvyklou technologii, ale také o šťastně zvolený kraj Jesenicka, kde krajina dokonale souzní s rytmem železničních pražců a mlhou – ať faktickou, nebo tou v Nebelově hlavě.

Nelze nevzpomenout na nedávné mezinárodně ceněné animované filmy pro dospělé – Persepolis, který natočila íránská spisovatelka Marjana Satrapi společně s Francouzem Vincentem Parronaudem, nebo izraelskoněmecký Valčík s Bašírem: oba filmy se rovněž vázaly k moderním dějinám, oba násobily účinek brilantní výtvarnou koncepcí.

Z přísně scenáristického hlediska je Alois Nebel místy nepřehledný, skládá děj z útržků, v pointě je naopak až příliš doslovný. Dlouho počítá s divákem, který je buď dostatečně poučený, anebo nepotřebuje všechno vědět – stačí mu, že cítí. Natočena jiným výtvarným stylem byla by tato dějová koncepce asi obtížněji přijatelná, v komiksovém filmu má své opodstatnění. Přece jen je ale škoda, že nakonec film vše dopoví skoro až „za roh“.

Miroslav Krobot hraje Nebela tak, že si na jeho místě prakticky nelze představit jiného herce – Rudiš dokonce ve scénáři proti předloze přizpůsoboval postavu jeho naturelu a vyplatilo se to. Sebemenší pochybnosti nejsou ani u Karla Rodena a Aloise Švehlíka v rolích mužů, z nichž prvně jmenovaný přichází z minulosti a z jiné země, druhý žije naopak pevně zakotven v časech, které se právě stávají minulostí. A výtečně hraje i Leoš Noha zápornou postavu, která ztělesňuje nejen lidskou špatnost, ale i špínu.

Ženské postavy v podání Terezy Voříškové a Marie Ludvíkové mají sice menší prostor, ale ani jejich výkony se neztratily. A málokdy si člověk tak uvědomí význam zvuku jako právě tentokrát – Ondřej Ježek, který je zároveň s Petrem Kružíkem také autorem hudby, dal vyniknout zvukům nádraží stejně jako zvukům deště – člověk má skoro pocit, jako by tu svůj zvuk měla i mlha a tíha na duši.