Kde se vzal nápad nahrát takové album?

Zpočátku jsme netočili album. Šlo o dárek Českého rozhlasu, který jsem dostal před dvěma lety ke svým sedmdesátinám. Lidé, kteří mě oslovili, mi řekli, že mi dávají k dispozici legendární rozhlasové Studio A, kde jsem před padesáti lety pořizoval své první nahrávky. Když jsem do něho vstoupil, měl jsem pocit, že jsem se propadl v čase a přicházím ke svému prvnímu natáčení. Vůbec se to tam za těch padesát let nezměnilo. Vrátil jsem se na místo činu a genius loci tam byl úplně stejný jako kdysi.

Máte to tak rád?

Mám a míst, která mají neměnnou atmosféru, je víc. Například Velký sál Lucerny. Je v něm nakumulovaný duch gigantů od Carusa přes Armstronga po Ellingtona nebo Fitzgeraldovou. Je to tam neustále. Mám tam koncerty už pětačtyřicet let, a atmosféra je tam pořád stejná. Podobnou atmosféru má Carnegie Hall. Když jsme tam vešli na zkoušku, bylo to tam jako v roce 1891, kdy ji otevřeli. V té hale se vytřídali virtuosové klasiky, popu i jazzu.

Pojďme zpátky k dárku v podobě Studia A. Co jste v něm měl nahrát?

Řekli mi, abych natočil písně, které mám rád, rád se k nim vracím, ale dosud jsem je nenahrál. Měl jsem si v podstatě udělat radost.

Podle čeho jste je vybíral?

Řadu z nich miluju a chtěl jsem je konečně nahrát s českým textem. Další mi připomněli Jan Spálený, producent nahrávek, a dirigent bigbandu Českého rozhlasu Václav Kozel. Ten se stal zároveň aranžérem skladeb. Spálený mi řekl, že by byli rádi, kdybych nahrál písně pro pozdní večerní hodiny, pro lidi, kteří jsou doma, mají návštěvu a chtějí si nalít skleničku. Nejdříve se natočily dvě, potom k nim přibyly další dvě, pak tři, až jsme konstatovali, že nám to jde skvěle a nebylo by špatné připravit celé album.

Karel Gott

Ve Studiu A mi řekli, abych natočil písně, které mám rád, rád se k nim vracím, ale dosud jsem je nenahrál.

FOTO: fotobanka Profimedia

Kromě písniček zahraničních interpretů jste si vybral i tři písně české. Proč?

Protože například s poslechem Blues pro tebe od Jiřího Suchého pro mě začala revoluce v naší moderní populární hudbě. Měla jiný způsob interpretace, než u nás bylo v padesátých letech obvyklé, a také Suchého krásnou češtinu. Dokázal si hrát se slovy a uměl to udělat tak, aby jeho text swingově frázoval. Ta písnička byla na počátku šedesátých let jedním z prvních znamení, že se na české hudební scéně něco děje. Podobala se mnohým zahraničním, které jsem v té době těžko sháněl.

Byl jste velký fanoušek?

Byl jsem obrovský fanoušek. Desky jsem nakupoval na černém trhu a za jednu jsem dal týdenní plat, který jsem tenkrát dostával ve fabrice. Bral jsem šestnáct stovek, deska stála čtyři. Pak jsem si ji ale hrdě nesl domů a tam ji uctivě poslouchal. Vinylová alba měla navíc nepopsatelné kouzlo. Byla radost dívat se na grafiku obalu. Vytáhnout z něho pak desku se rovnalo rituálu podobnému otevírání šampaňského.

Zachoval jste si vztah k vinylovým deskám dodnes?

Mám ho stále a jsem rád, že se ve světě našli fanoušci, kteří se k nim vrátili. V New Yorku jsem nedávno viděl dvoupatrovou prodejnu, ve které se prodávají pouze vinylové desky. Když na začátku osmdesátých let přišla cédéčka, slyšel jsem od šéfů firmy Polydor v Hamburku, že tento nosič zachrání gramofony. Bylo to tak, oživil průmysl. Dnes už je to ale pryč.

Dovolím si tvrdit, že jestli něco může skomírající gramofonový průmysl zachránit, pak je to návrat k vinylu. V historii vždycky platilo, že byla-li nějaká krize, vyřešil ji buď objev něčeho nového, anebo návrat k něčemu starému. Protože tu žádný objev není, je přirozené, že se spousta lidí vrátí k vinylům. Nikdy si nenechám vymluvit, že vinylové desky hrály lépe než cédéčka.

S rodinou, dcerami Nelly Sofií (vlevo), Charlotte Ellou a manželkou Ivanou.

S rodinou, dcerami Nelly Sofií (vlevo), Charlotte Ellou a manželkou Ivanou.

FOTO: ČTK

Z písniček na albu Sentiment je velmi patrná nálada šedesátých let, kdy jejich původní verze vznikaly…

Při vzpomínce na tehdejší dobu si vždycky říkám, že to tenkrát bylo bezstarostné. Když si dnes přečtu denní tisk, tak mě zprávy stresují. Všechny jsou buď špatné, smutné, nebo vyvolávající obavy. Šedesátá léta nebyla politicky dobrá doba, ale my jsme věděli, do čeho nemáme strkat nos, co nemáme říkat, a úplně bezstarostně jsme se věnovali muzice a radostem s ní spojeným.

Na Václavském náměstíPraze se na počátku šedesátých let hrála živá hudba v pěti kavárnách, a všechny byly plné, lidi tančili a radovali se. Doba se uvolnila a byla cítit naděje, že bude lépe. Tato atmosféra tehdy také rozhodla o tom, že budu zpěvákem. Kdyby to tak nebylo, asi by mě to nenapadlo. Byl to obrovský impuls.

Chtěl jste takové atmosféry v písních záměrně docílit?

Ano. Navíc jsem měl to štěstí, že moji spolupracovníci byli z naší práce nadšeni a vznikla při ní tvůrčí a přátelská atmosféra.

Osm textů na vašem albu napsal nedávno zesnulý Pavel Vrba. Byly to jeho poslední texty?

Psal je pro mé album v posledních dvou letech, takže zcela určitě. Já je obdivoval a od začátku jsem se v nich cítil dobře.

Přitom jste spolu v minulosti pracovali sporadicky…

Napsal mi texty na dvě písničky, přičemž jednou z nich byla Bloudím pasáží. Kupodivu to nebyl moc velký hit, protože mé publikum nebylo na takové hlasové podání ode mě příliš zvyklé. Lešku Semelkovi se ale povedla nádherná píseň a Pavlu Vrbovi super text. V minulosti na mě ale byl moc velký filozof. Měl jsem dojem, že jeho texty je třeba rozklíčovat, a soudil jsem, že nemají jasnou a zapamatovatelnou refrénovou hlavu, jak jsem si vždycky přál. Texty, které mi napsal na album Sentiment, jsou filozofické a současně srozumitelné, zvukomalebné a vytvářejí určitý poetický obraz. Velmi se mu povedly.

Jak jste přijal informaci o jeho skonu?

Věděl jsem, že na tom není dobře. Jeho žena Mařenka mi pár dnů před jeho smrtí řekla, že mu lékaři nedávají velkou naději. To odpoledne, kdy zemřel, jsem byl na setkání ve studiu, při němž jsme poslouchali celé album v konečné verzi. Když skončilo, řekl jsem, že je škoda, že s námi není, a že věřím, že ho dají v nemocnici dohromady. V tu chvíli mi lidé, kteří tam s námi byli, oznámili, že právě zemřel. Je škoda, že desku neslyšel. Určitě by z ní měl velkou radost.