Netrvalo dlouho a Jiřina Bohdalová nás seznámila při oslavě Silvestra v prostorách Kolowratu. Nemohl jsem tušit, že to bylo setkání osudové, že si s panem Jiřím Hubačem začneme za pár let tykat, chodit na obědy, často si telefonovat, ale hlavně že spolu budeme pracovat.

Velký případ, Falešné obvinění, Polední žár, Generálka, Arrowsmith, Hodina klavíru, to vše byly scénáře, jejichž stavba, úroveň dialogů a výrazný mravní přesah by mohly posloužit studentům scenáristiky a režie za příklad. Řemeslo a mnoho nad ním.

Jiří byl zkrátka autor a člověk mého srdce a proto jsem si nesmírně cenil, že právě on projevoval zájem i o moji další tvorbu, nevynechal snad jedinou moji projekci a já byl vždy jak na trní, co mi po skončení řekne. Byl velmi kritický, náročný, ale laciné pochlebování od přítele člověk opravdu nečeká. Jiří uměl argumentovat a jeho názory vždy vycházely nejen z naprosté znalosti filmařiny, ale i z jasného žebříčku pozitivních životních hodnot.

Dal mi v životě několik cenných rad, mimo jiné i tu, že v každém díle by měl být nějaký zlidšťující prvek. Točil jsem o něm dokumentární film Herci Jiřího Hubače a tenhle velký profesionál a opravdový bard znervózněl, měl pocit, že to nezvládne, že neumí vyprávět.
Zlidšťující prvek spočíval v tom, že jsem ho snad poprvé v životě viděl, jak si jde nenápadně k sekretáři dát panáka na povzbuzení. Lupnul ho tam a vyprávěl pak takovým způsobem, že by se tím jiní mohli živit na zájezdech. Měl jsem zkrátka Jiřího rád. Velký autor, velký člověk.