V Divadle Na Jezerce hraje vaše společnost od roku 2004. Jak se po těch letech naplnily vaše představy o rodinném divadle a jak se vám osvědčila budova Jezerky?

Řekl bych, že obojí předčilo mé očekávání. Když jsme před lety uváděli první hru se čtyřmi herci a dvěma technikáři, nemyslel jsem si, že zakládám regulérní pražské divadlo.

Jaké divadlo jste chtěli divákům nabízet?

Snažíme se o divadlo zábavné, které ale neurazí divákovu inteligenci a nejde pod určitou hranici vkusu. Zatím se nám to daří, i když nemáme dotace odpovídající srovnatelným domácím divadlům. Jezerku navštěvují i lidé s psychicky náročnou profesí a odpovědností, lékaři, bankéři, velcí podnikatelé, kteří si chtějí odpočinout. A je na nás, aby odcházeli s dobrým pocitem a chtěli se vrátit. Aby je naše divadlo zasáhlo, dojalo, vyvolalo jiskření.

Navazoval jste na rodinnou tradici společností Hrušínských, respektive Červíčků?

Neměl jsem potřebu zakládat vlastní soubor, vyplynulo to z nespokojenosti se stavem divadla, kde jsem byl zaměstnán. To, že se necítím na jevišti šťastný, jsem si velmi citelně uvědomil v roce 1994 v den tátova pohřbu. Ten večer jsem měl jako herec premiéru Léblova Racka v Divadle Na zábradlí. To představení se mi nelíbilo a věděl jsem, že by se nelíbilo ani tátovi.

A tak jsem hned večer po premiéře dal výpověď, aniž bych věděl, čím se budu živit. To byl první krok k tomu, abych se postavil na vlastní nohy, i když jsem potom ještě hrál v Divadle ABC. Ale bylo mi jasné, že nechci dělat divadlo za každou cenu „jinak“. Na Jezerce od začátku děláme naprosto obyčejné, poctivé a tradiční divadlo v prapůvodním slova smyslu.

Zastáváte post principála, dramaturga, režiséra i herce. V které z těchto rolí se cítíte nejlépe, respektive kterou pokládáte za nejodpovědnější?

Určitě dramaturgii, která rozhoduje o tom, jestli diváky budeme mít, nebo o ně přijdeme. Když dnes od divadelníků slyším, že jim o diváky zas až tak nejde, nechápu to. Divadlo tu přece vždycky bylo, je a bude pro diváky. A je-li dotováno tak, že si může nezájem o diváky dovolit, tak je to proti smyslu divadla. A čím se cítím být nejvíc? Vést divadlo a držet krok s obrovskou pražskou konkurencí mě natolik vysiluje, že se snažím hrát co nejméně a spíš menší role. Máte-li hrát pořádně, nemůžete si nosit na jeviště starosti z kanceláře.

Na Jezerce připravujete komedii Jeppe z vršku, což byla v roce 1965 slavná role vašeho otce v Národním divadle. Pomáhá vám rodinná zkušenost?

Pleskotova inscenace měla jen devětatřicet repríz poté, co táta dostal jeden ze svých infarktů. Přesto se zapsala do povědomí diváků. Kdysi jsem toužil zahrát si Jeppeho sám, ale uznal jsem, že s tátovým geniálním pojetím nemůžu soupeřit. Na Jezerce máme vynikajícího komediálního herce Radka Holuba i skvělé obsazení dalších rolí. A já se s chutí ujmu režie.

Myslíte někdy na svého otce, kterého by jistě návrat k rodinné tradici divadelní společnosti těšila?

Myslím na něj velmi často. Vím, že on sám po něčem takovém jako je rodinné divadlo toužil, protože v něm vyrostl. Takže kdykoli se nám něco na Jezerce povede a diváci ve stoje aplaudují, tak je mi vždycky líto, že to táta nemůže vidět. Měl by radost.

Jak jste se vůbec dostal k režii?

Náhodou. Nabídl jsem režii Charleyovy tety Ondřeji Havelkovi, ale on neměl v té době čas a odmítl. A protože jsme ten titul velmi potřebovali, tak jsem se stal režisérem z nezbytnosti. Ale začalo mě to strašně bavit, hlavně práce s herci, takže následoval Večer tříkrálový a Othello. Těší mě, že herci proti mně nejsou v opozici, ale baví nás společné hledání výkladu textu. Já nejsem typ režiséra, který by chtěl převracet autora naruby.

Dokázal jste na Jezerku přivést osobnosti jako Lubomír Lipský, Jiřina Bohdalová, Jan Tříska nebo Jan Kačer. Je to záměrné úsilí?

Čím lepší jsou herci, tím lepší je divadlo. Jako herec nerad herce podceňuju. Divadlo bez dobrých herců je stejný nesmysl jako divadlo bez diváků. Takže se vědomě snažím o spolupráci s dobrými herci, kteří si toto označení opravdu zaslouží.

Proslýchá se, že jste oslovil i Pavla Landovského....

Jan Kačer, který u nás hraje ve hře Kumšt, přišel s nápadem uvést exkluzívně v jedné či dvou reprízách formou scénického čtení jeho hru Hodinový hoteliér, kde by pan Landovský hrál s Vladimírem Pucholtem. To se mi velmi líbilo. Vstoupil jsem během léta s panem Pucholtem do kontaktu a byl jsem příjemně překvapen tím, že nebyl proti. Nevím ale, jestli zdravotní stav Pavla Landovského umožní, aby se tato myšlenka realizovala.

Na co se mohou diváci těšit v nastávající sezóně?

Kromě Jeppeho z vršku i na komorní muzikál o Francoisi Villonovi, který pro nás napsal Jiří Hubač a nedávno zesnulý básník a textař Pavel Vrba s hudbou Ondřeje Brzobohatého. Villona bude hrát Jan Dolanský v režii Radka Balaše. A kromě toho chystáme i dvě klasické komedie, o první z nich jednám s režisérem Jiřím Menzlem. Druhou je Maupassantova povídka Dědictví, kterou pro nás zdramatizoval Petr Jarchovský a měl by ji nastudovat Juraj Herz.