Umírající otec a jeho velmi zaneprázdněný syn - to je půdorys, na němž jeden z předních kanadských filmařů rozehrává v autobiograficky laděném příběhu nečekaně vtipnou úvahu o životě (a umírání), o světě současném i o tom, který nenávratně minul, o morálce, radostech z neřestí i neřestné absenci radosti.

Střet názorů

Rémy je padesátník, jehož dosavadní život se ze dne na den mění v čekání na smrt: verdikt lékařů potvrzuje neoperabilní nádor na mozku. Oddělení ve státní nemocnici, kde leží, je přitom zhmotněním nejčernějších představ každého potencionálního pacienta.

Rémyho bývalá žena povolává z Londýna jejich společného syna Sebastiana - úspěšného mladého muže, jehož kariéra je pro otce stejně málo srozumitelná jako pro syna otcův dosavadní život levicového intelektuála, milovníka dobrého jídla, pití a žen.

Nicméně tváří v tvář situaci Sebastian začíná - zcela v duchu svých návyků - okamžitě jednat. Zadání je jasné: vytvořit umírajícímu otci co nejsnesitelnější prostředí pro zbývající čas.

S naditou peněženkou a schopností řešit věci účelně a bez zbytečných úvah o tom, co je vhodné, co se druhým hodí nebo by je mohlo obtěžovat, to jde jako po másle. Sebastian zaplatí rekonstrukci části nemocnice, shromáždí otcovy staré přátele, bývalé manželky a milenky a když se dozví, že heroin pomůže od bolesti lépe než morfium, nezaváhá navštívit policejní stanici s jednoduchým dotazem: kde se ta věc dá koupit? Jediné, co od toho všeho nečeká, je zásah do vlastního myšlení a citů.

Film, u kterého se smí i myslet

S Rémym, naprosto nepřipraveným opustit život, který tak miluje, se pak Arcand s jemným a chytrým humorem vrací do snů a nadějí bájných let šedesátých, kdy volnost myšlení šla ruku v ruce s volností sexu, ke všem následným ideovým směrům, jimiž jeho generace prošla a z nichž zbyla jen prázdnota a čekání na nové barbary.

Budou jimi ti, kdo s mobilem u ucha a laptopem v ruce řídí současný svět nebo ti, kdo nadvládu současné jediné velmoci - Spojených států amerických - nehodlají přijmout za žádnou cenu? Vždycky to byli, jsou a budou "ti druzí", odpovídá Arcand.

Pro Rémyho třeba jeho syn, jenž vyrostl na počítačových hrách a nečetl žádné knihy, tedy ani ty, které jeho otce posouvaly od marxismu k jiným -ismům. Pro takzvanou západní civilizaci ti, kdo utíkají ze svých zemí s nadějí na snesitelnější život, a pro Ameriku nejen ti, kdo 11. září "zasáhli srdce impéria" a proti nimž je třeba být neustále ve střehu a v plné zbroji...

Precizní scénář Arcand převedl na plátno s jistotou zkušeného režiséra, který ví, na čem tento typ filmu postavit. Na výkonech přesně vybraných hereckých představitelů.

Na napětí jednotlivých situací, na detailu, na střihu, jenž udává rytmus: režisér promyšleně odlehčuje a zase zdůrazňuje smutný fakt umírání, aniž by divák cítil jakoukoliv kalkulaci s vlastními emocemi.

Ty přicházejí naprosto přirozeně stejně jako chvíle, v nichž nad city převáží potřeba zase jednou u filmu myslet (a nemusíte přitom s Arcandem nutně ve všem souhlasit). Mimo jiné právě touto lehkou, neagresivní výzvou se Invaze barbarů řadí k nejlepším filmovým dílům uplynulému roku.

Invaze barbarů, Kanada/Francie, 2003, režie: Denys Arcand, scénář: Denys Arcand, kamera: Guy Dufaux, hrají: Rémy Girard, Stéphane Rousseau, Dorothée Berrymanová, Louise Portalová a další