Pro společné vystoupení zaranžoval patnáct skladeb z repertoáru Lucie skladatel Martin Kumžák, a protože při práci hleděl na to, aby orchestr nebyl na pódiu umělecky upozaděný, zvolil střední cestu, v tomto případě nikoli zlatou.

Bigbít nepatří do Smetanovy síně

Lucii cosi ubral a orchestru něco přidal, což mělo za následek, že ti první nesměli v jistých momentech své skladby "rozehrát" jako na svých koncertech, a druzí to všechno natěsnali do neškodného obalu bez jakéhokoli vnitřního náboje.

Bez ohledu na nepříliš zvedený zvuk (alespoň v první části koncertu) úpravy písní Oheň, Zkamenělý dítě, Daniela, Sbírka zvadlejch růží či Lucie uspávaly. Po pauze si navíc dovolili členové Lucie "zašpásovat s ohněm", když před čtyři následující skladby pustili Prokofjevovy Monteky a Kapulety z baletu Romeo a Julie v sólovém podání FOK.

Konec dobrý...

Přišel první bouřlivý aplaus a s ním odhalení skutečnosti, že akusticky není Smetanova síň na bigbít stavená. Přesto nehodili flinty do žita a s velkým nasazením odehráli písně Panic, Krev a R"n"R a Černí andělé, aby se dostali k finále v podobě nádherné Ameriky, které orchestrální úprava od narození sluší.

Za odměnu došlo ke zvratu a na pódiu to začalo mezi oběma hudebními světy jiskřit. Pojistku hodila večeru přídavková Chci zas v tobě spát, která obstála podobně jako Amerika a dovolila mnohým divákům vydechnout při vzpomínce na úsloví "Konec dobrý, všechno dobré".