Do našich poměrně krotkých představ o „národním“ divadle vstoupilo razantně budapešťské Národní divadlo dramatizací Sorokinova románu Led. V prostředcích i smyslu sdělení drsná inscenace režiséra Kornéla Mundruczóa logicky vyvolala kromě nadšených i odmítavá stanoviska, ale nelze jí upřít dokonalou hereckou profesionalitu a strhující odvahu maximálně se přiblížit autorově šokující výpovědi.

Když srovnáme nudně polovičatou domácí inscenaci Sorokinovy Třicáté Marininy lásky (Nová scéna ND Praha) s maďarským dravým uchopením Sorokinova Ledu, je to rozdíl několika tříd. A zdaleka nejde jen o samozřejmě zvládanou nahotu, ale o míru režisérského i hereckého přiblížení se k podstatě textu.

Slovenské i pražské Národní divadlo uvedlo v Plzni monologické inscenace ohlížející se za vlastní národní minulostí. Ballekův Hollyroth zaujal spíše obdivuhodným hereckým výkonem Roberta Rotha než tématem hledání slovenské národní identity, jež v Plzni trochu zabloudilo v zákrutech složitých hexametrů bernolákovské slovenštiny. Ale věřím, že na domácí půdě má jeho výpověď daleko větší naléhavost. A že stejně může zahraniční publikum ocenit především výkon Evy Salzmannové v olbřímí monologické obhajobě Emila Háchy.

Jednoznačně nadšeného přijetí se v sobotu večer právem dostalo Mikuláškově inscenaci Korespondence V+W brněnského Národního divadla, kde se společensko-politické téma úzce propojuje s osobní tragédií obou rozdělených „dvojčat“ - emotivní, divadelně inspirativní, teskná i humorná inscenace s výbornými výkony trojice protagonistů u diváků bodovala.

Plzeňský festival nabídl řadu provokativních otázek mířících k samé podstatě současného divadla. Uvidíme, jak je dokáže rozvést právě začínající divadelní sezóna.