Článek
Poprvé jste v Praze zpíval před pěti lety na recitálu ve Smetanově síni. Co se u vás v těch pěti letech změnilo?
Neřekl bych, že se něco zásadně změnilo. Pouze jsem se z pozice začínajícího tenora dostal na světová jeviště, zpívám velké role a díky filmovým přenosům z newyorské MET mě mohou vidět i milióny lidí, jako třeba v Offenbachových Hoffmanových povídkách. Jsem ale stále maltský zpěvák a snažím se dělat i něco pro svou malou zemi. Založil jsem tam dětský sbor, a tak snad v budoucnu nebudu jediným známým maltským pěvcem. A natočil jsem také pro firmu Decca tři alba, která se dobře prodávají.
Tentokrát jste v Praze zpíval s klavírem, ne s orchestrem jako minule. Co máte raději?
Ani jedno mi nedělá problém. Řekl bych, že je to tak přibližně stejné. Záleží vždy na okolnostech a na požadavcích organizátorů. U recitálu s klavírem se ale těžko dá něco skrýt, tam je vše velice dobře slyšet. U orchestru je pro většinu posluchačů celkový zvuk zřejmě přitažlivější.
Setkal jste se ve své kariéře s českými kolegy či dirigenty?
Znám dirigenta Libora Peška. Ve svých začátcích jsem poslouchal i desky s Jarmilou Novotnou. Měl jsem i českou přítelkyni, do Prahy jsem jezdíval velice často. Znám knihy Milana Kundery a obdivuji u Čechů jejich humor.
Jaký je váš postoj k tzv. crossoverovým projektům?
Pokud jsou kvalitní, tak si je velice rád poslechnu. Z poslední doby třeba alba novozélandské sopranistky Hayley Westenraové. Sám se jich ale zatím nezúčastňuji, i když příští rok chystám své čtvrté album, a jelikož bude poctou zatím nejmenovanému americkému zpěvákovi, je možné, že se na něm něco podobného objeví.
A co vás čeká na jevišti?
V MET bych měl zpívat Fausta v Gounodově opeře Faust a Markétka. Dostal jsem i nabídky na role v londýnské Covent Garden, v mnichovské Bavorské státní opeře a s italskou La Scalou bych měl jet na zájezd do Japonska.
Svátek krásného zpěvu
V oslavu nádherného tenorového zpěvu se změnil středeční recitál maltského tenoristy Josepha Calleji v pražském Rudolfinu. Na festivalu Dvořákova Praha vystoupil ale před nezaplněným sálem, což je u hvězdy takového formátu překvapení.
Přitom před čtyřmi lety jako začínající pěvec a s orchestrálním doprovodem vyprodal Smetanovu síň. Tentokrát ho doprovázel „pouze“ klavírista Martin Katz, a i když spolu účinkovali poprvé, nebylo to znát. Pěvec s postavou spíše hrdinného barytonu a se sympatickým slovním projevem si od počátku získal posluchače.
Přednesl nejtěžší belcantové árie z italských a francouzských oper Verdiho, Pucciniho, Gounoda, několik známých písní včetně Pavarottim proslavené Mattinaty s bravurními, lehce posazenými výškami a temperamentem.