Jan Burian, ředitel festivalu Divadlo 2011: Téma Národních divadel je aktuální

Neřekl bych. I přes finanční omezení se snažíme najít ve středoevropském prostoru pro české divadlo inspirativní inscenace, i když dnešní české divadlo je poučenější v tom, jaké divadlo se hraje ve světě. Vždycky usilujeme o exkluzivní inscenaci ze širšího prostoru, jakou je letos Strýček Váňa moskevského Divadla Jevgenije Vachtangova.

Současně festival vytváří možnost prezentace nejzajímavějších domácích inscenací pro zahraniční účastníky, tedy jakýsi showcase českého divadla. Letos budeme kompletně prezentovat práci režisérů mladší generace, od začínající Petrželkové až po již renomovaného Mikuláška či Špinara.

Už druhý rok sledujeme téma Národních divadel, a zatímco loni jsme předvedli reprezentativní inscenace, letos jsme zvolili atypické, hraniční věci, jako jsou monolog Háchy pražského ND nebo provokativní Led maďarského ND. Téma Národních divadel je v bývalém rakousko-uherském prostoru aktuální a citlivé, včetně jistých traumat, což by měla pojmenovat festivalová diskuse.

Jistěže se to v návštěvnosti projeví, ale na festival chodí spíše ti, kteří se o divadlo zajímají nadprůměrně. Milovníci komedií Antonína Procházky jim zůstanou věrní. Divadlo J. K. Tyla má návštěvnost nad 80 procent, což při tom, že nabízíme 900 vstupenek 250 dní v roce ve městě se 165 tisíci obyvateli, je i v evropském kontextu výjimečné.

Je potřebné minimálně ze dvou důvodů. Komorní divadlo, které vzniklo rekonstrukcí kina, je už deset až patnáct let ve zcela nevyhovujícím technickém stavu a studie prokázaly, že jeho rekonstrukce by byla nákladnější než stavba nového divadla. Druhým důvodem je akutní potřeba studiové scény.

Půjde-li vše podle plánu, bude mít DJKT v roce 2014 tři scény – neoklasicistní Velké divadlo, novou moderní scénu pro pět set diváků s vyspělou technologií i zázemím a studiovou scénu, sloužící jak našemu divadlu, tak festivalu, jehož dramaturgický výběr je právě absencí prostoru pro experimentální divadlo značně omezen.

Osobnosti evropského divadla, prezentující svou práci na festivalu, přijímají nabídku spolupráce s naším divadlem, což letos dokazuje Verdiho Rigoletto, jehož s plzeňskou operou nastudoval přední maďarský režisér Róbert Alföldi a který je součástí mezinárodní evropské operní soutěže. A právě na festivalu jsem od prezidenta Mezinárodní asociace divadelních kritiků Iana Herberta získal kontakt na tým portugalských architektů, podle jejichž projektu se staví nové divadlo.

Festival se svým mezinárodním renomé i projekt nového divadla, na jehož konzultaci se podílely prestižní firmy z Londýna i Bayreuthu, inspirovaly debatu o podobě plzeňské kultury a vedly tak ke vstupu do soutěže o tento titul. A i když se na tom posléze podílely desítky lidí z nejrůznějších oborů, jeden z prvních impulzů vyšel právě z plzeňského divadla a festivalu.