Článek
Inscenace litevského režiséra Rimase Tuminase (1952), ověnčená řadou ocenění, objíždí úspěšně světové festivaly. Je to totiž typická „festivalovka“ vystavěná na efekt, kde více než o výklad konkrétní Čechovovy hry jde o ruskou mentalitu nahlíženou nadsazenou optikou, což zvláště na Západě na diváky pochopitelně velmi zabírá.
Tuminas prolnul groteskní vidění pobaltské divadelní školy s ruským emotivním herectvím. Jeho pohled na čechovovské postavy je zjednodušeně nelítostný – chůva Marina vypadá a jedná jako vysloužilá bordelmamá, Jelena je chladně znuděnou krasavicí, Soňa malou ošklivou infantilní opičkou, Serebrjakov sebevzhlíživým žvanilem, Váňa permanentně pesimistickým rozervancem.
Herci – dokonalé loutky v rukou režiséra – se ochotně a přesně zmítají v oblaku hysterického patosu podporovaného vnucující se hudbou, případně karikují své postavy na figurky všeruského panoptika. Je to jistě legitimní výklad čechovovského vaudevillu, ale naléhavost lidských osudů se z textu vytratila.
Bude jistě zajímavé, jak Tuminasovu inscenaci přijme domácí festivalové publikum, poučené zkušeností s Léblovými či Morávkovými inscenacemi, jež při vší provokativnosti přinesly do intepretace Čechovových her leccos nového. O Tuminasově Strýčkovi Váňovi se to říci nedá.