Karel zaujme kombinací obrovských skleněných tabulí se stejně obrovskými železnými pláty a udivuje diváky tím, co vlastně křehké sklo vydrží a udrží.

Expozici najdeme především ve dvou dolních výstavních prostorech muzea. Skleněná pyramida se tu zarývá do kamenného kvádru, kus železa je volně zavěšen na podstavci z tabulového skla.

K přesunům Karel využívá těžkou techniku. Ta je pro něj stejně důležitá jako pro malíře štětec. Kdyby žil v pravěku, stavěl by asi menhiry. Obdivuje prostě umění, které vyžaduje nejen značnou zručnost, ale i technickou představivost a vyspělost. Dosti však chvály. Karel si ji zas úplně za vše v Muzeu Kampa nezaslouží.

Třeba ono prazvláštní obložení pilířů v interiéru působí jako pusté objekty s vyprázdněnou formou i obsahem. Že by pozdní tvůrčí krize slavného šedesátníka? Pravda však je, že u minimalismu se to vlastně nedá tak úplně poznat. Je to spíš záležitost pocitu kritika, diváka a samozřejmě sběratele.