Článek
Jediné, co filmu lze vytýkat, a také se to jistě bude dít, je fakt, že Allen nechce a asi ani nemůže diváka překvapovat. Půlnoc v Paříži neobsahuje nic, co bychom už v podobně kvalitním provedení neviděli dříve, ale komu to vlastně vadí?
Jediné, co filmu lze vytýkat, a také se to jistě bude dít, je fakt, že Allen nechce a asi ani nemůže diváka překvapovat. Půlnoc v Paříži neobsahuje nic, co bychom už v podobně kvalitním provedení neviděli dříve, ale komu to vlastně vadí?
Jediné, co filmu lze vytýkat, a také se to jistě bude dít, je fakt, že Allen nechce a asi ani nemůže diváka překvapovat. Půlnoc v Paříži neobsahuje nic, co bychom už v podobně kvalitním provedení neviděli dříve, ale komu to vlastně vadí? Není to jistě poprvé, co Allenově fantazii nepostačily reálné kulisy, a vrhnul se do světa magického. Sci-fi si vyzkoušel už v sedmdesátých letech, tentokrát jde spíše jen o nevysvětlitelné přesuny v čase pomocí auta z dvacátých let, které Allen potřebuje k vykreslení nostalgické podstaty hlavního hrdiny Gila (Owen Wilson).
Jediné, co filmu lze vytýkat, a také se to jistě bude dít, je fakt, že Allen nechce a asi ani nemůže diváka překvapovat. Půlnoc v Paříži neobsahuje nic, co bychom už v podobně kvalitním provedení neviděli dříve, ale komu to vlastně vadí? Není to jistě poprvé, co Allenově fantazii nepostačily reálné kulisy, a vrhnul se do světa magického. Sci-fi si vyzkoušel už v sedmdesátých letech, tentokrát jde spíše jen o nevysvětlitelné přesuny v čase pomocí auta z dvacátých let, které Allen potřebuje k vykreslení nostalgické podstaty hlavního hrdiny Gila (Owen Wilson).
Jediné, co filmu lze vytýkat, a také se to jistě bude dít, je fakt, že Allen nechce a asi ani nemůže diváka překvapovat. Půlnoc v Paříži neobsahuje nic, co bychom už v podobně kvalitním provedení neviděli dříve, ale komu to vlastně vadí? Není to jistě poprvé, co Allenově fantazii nepostačily reálné kulisy, a vrhnul se do světa magického. Sci-fi si vyzkoušel už v sedmdesátých letech, tentokrát jde spíše jen o nevysvětlitelné přesuny v čase pomocí auta z dvacátých let, které Allen potřebuje k vykreslení nostalgické podstaty hlavního hrdiny Gila (Owen Wilson). Gil je dobře placený dělník Hollywoodu, komerční scenárista, který ale v sobecké moderní Kalifornii a filmu nevidí žádnou krásu. Nejraději by žil v Paříži a psal skutečnou literaturu. Miluje Hemmingwaye a Fitzgeralda. Nesnáší moderní dobu a vztah s racionální a tak trochu vychytralou snoubenkou (Rachel McAdamsová) se zákonitě hroutí.
Jediné, co filmu lze vytýkat, a také se to jistě bude dít, je fakt, že Allen nechce a asi ani nemůže diváka překvapovat. Půlnoc v Paříži neobsahuje nic, co bychom už v podobně kvalitním provedení neviděli dříve, ale komu to vlastně vadí? Není to jistě poprvé, co Allenově fantazii nepostačily reálné kulisy, a vrhnul se do světa magického. Sci-fi si vyzkoušel už v sedmdesátých letech, tentokrát jde spíše jen o nevysvětlitelné přesuny v čase pomocí auta z dvacátých let, které Allen potřebuje k vykreslení nostalgické podstaty hlavního hrdiny Gila (Owen Wilson). Gil je dobře placený dělník Hollywoodu, komerční scenárista, který ale v sobecké moderní Kalifornii a filmu nevidí žádnou krásu. Nejraději by žil v Paříži a psal skutečnou literaturu. Miluje Hemmingwaye a Fitzgeralda. Nesnáší moderní dobu a vztah s racionální a tak trochu vychytralou snoubenkou (Rachel McAdamsová) se zákonitě hroutí.
Gil se toulá po nocích Paříží, až narazí na ono tajemné auto. To ho odveze k jeho literárním idolům, pije s Fittzgeraldem a jeho Zeldou, flirtuje s Picassovou milenkou a hádá se s Hemmingwayem.
Žít ve snech nelze
Allen sype z rukávu jednu vtipnou narážku za druhou, a divák si to užije tím víc, pokud se o dané osobnosti někdy opravdu zajímal. Samozřejmě jde o komické karikatury, protože Allen nikdy nevydrží být vážný moc dlouho – Hemmingway jako vzteklý chlapík, který chce pořád boxovat a pronáší patetické citáty o smrti, potrhlého Dalího Gil inspiruje k tvorbě obrazu a Buňuelovi poradí námět na film.
Allen sype z rukávu jednu vtipnou narážku za druhou, a divák si to užije tím víc, pokud se o dané osobnosti někdy opravdu zajímal. Samozřejmě jde o komické karikatury, protože Allen nikdy nevydrží být vážný moc dlouho – Hemmingway jako vzteklý chlapík, který chce pořád boxovat a pronáší patetické citáty o smrti, potrhlého Dalího Gil inspiruje k tvorbě obrazu a Buňuelovi poradí námět na film.
Allen sype z rukávu jednu vtipnou narážku za druhou, a divák si to užije tím víc, pokud se o dané osobnosti někdy opravdu zajímal. Samozřejmě jde o komické karikatury, protože Allen nikdy nevydrží být vážný moc dlouho – Hemmingway jako vzteklý chlapík, který chce pořád boxovat a pronáší patetické citáty o smrti, potrhlého Dalího Gil inspiruje k tvorbě obrazu a Buňuelovi poradí námět na film. Prostřednictvím těchto postav také Allen Gilovi (a divákovi) vysvětlí, že žít ve snech nelze. V každé době považují lidé minulost za lepší, než skutečně byla, a obliba „retra“ neříká nic o současnosti, slouží jen jako útěk od starostí, zejména ztracencům nespokojeným v osobním nebo pracovním životě.
Allen sype z rukávu jednu vtipnou narážku za druhou, a divák si to užije tím víc, pokud se o dané osobnosti někdy opravdu zajímal. Samozřejmě jde o komické karikatury, protože Allen nikdy nevydrží být vážný moc dlouho – Hemmingway jako vzteklý chlapík, který chce pořád boxovat a pronáší patetické citáty o smrti, potrhlého Dalího Gil inspiruje k tvorbě obrazu a Buňuelovi poradí námět na film. Prostřednictvím těchto postav také Allen Gilovi (a divákovi) vysvětlí, že žít ve snech nelze. V každé době považují lidé minulost za lepší, než skutečně byla, a obliba „retra“ neříká nic o současnosti, slouží jen jako útěk od starostí, zejména ztracencům nespokojeným v osobním nebo pracovním životě.
Nakonec ale Allen sám sebe relativizuje. Trochu snít přece jen neuškodí, zvlášť když se zbavíte otravné snoubenky a potkáte hezkou francouzskou prodavačku. Snoubenčin otec, který Gila od začátku podezírá z „neamerického“ či přímo komunistického smýšlení, se s ním rozloučí slovy: „Pozdravuj Trockého.“ Prostě klasický Allen.