Malířství a sochařství nebylo v 15. století jen pouhou ozdobou měšťanského domu nebo šlechtického paláce, ale téměř vždy mělo praktický cíl a sloužilo přímo životu. Když se chtěl král Karel VI. oženit a nevěděl, kterou z nabízených nevěst si vybrat, vyslal nejlepšího malíře, aby mu postupně vytvořil podobizny dcer bavorského, rakouského a lotrinského vévody. Panovník si na základě obrazu vybral Isabelu Bavorskou.

Pohádka o portrétu dívky, v němž mladík nalezne osudové zalíbení, tak vůbec nebyla vymyšlena nějakými literáty. Svatební a zásnubní obrazy si objednávali nejen králové a císaři, ale také sebevědomí florentští, neapolští a benátští měšťané. Sňatky se často uzavíraly na dálku a malba se mnohdy stala první vizuální informací o tom, jak pohledná vlastně je nevěsta, kterou ženichovi zpravidla vybírali rodiče.

Osudové třiatřicátiny

Obrazy tehdy fungovaly jako dnešní reprezentativní fotografie, ale námluvy nebyly v 15. století jediným důvodem k vytvoření portrétů. Řada lidí se nechala natrvalo zpodobnit, když jim bylo třicet tři let, a to prostě na trvalou památku. Třiaatřicátiny nebyly náhodným výročím. Věřilo se tomu, že v tomto věku zemřel Kristus, což pro křesťany mělo obzvláště velký význam. Tyto narozeniny se proto slavily se stejnou okázalostí, jakou my dnes věnujeme padesátinám.

Na většině obrazů z berlínské výstavy jsou lidé namalováni právě v době, kdy definitivně končí jejich mládí, ale stáří se ještě nijak neprojevuje. Ostatně právě ve třiatřiceti mnozí boháči i obyčejní lidé poprvé sepisovali svůj testament. Portrét měl v 15. století oslavit živé i připomenout mrtvé.

V renesanci se zrodila posmrtná maska čili sádrový odlitek tváře nebožtíka. Mnohé z nich pak sloužily jako vzory pro portréty k dodatečné oslavě mrtvého. Když zemřel architekt Filippo Brunelleschi, udělal podle takové masky honosnou mramorovou podobiznu jeho žák nazývaný Buggiano. Dílo bylo slavnostně zavěšeno u vchodu do florentské katedrály, aby na věčnou památku připomínalo tvůrce její úchvatné kopule, která je dodnes dominantou Florencie.

Portrét se stal i znakem moci a majetku. Portrétovaní mají na sobě nejlepší šaty a nejvzácnější šperky. Obrazy tak jsou pro historiky dodnes cenným zdrojem informací o dobové módě, ale také o životním stylu společenské smetánky. Třeba účesy žen byly tehdy hotovými uměleckými díly. Vše je dodnes velmi inspirující. Od sladění barev a materiálů až po nejkurióznější tvary módních doplňků.

Kult výjimečných osobností

S italskou renesancí souvisel i nový kult výjimečných osobností. Některé byly proslulé kvůli své učenosti a umění, jiné kvůli vojenským schopnostem a velkým penězům. Jako výjimečný dar se ale cenila také fyzická krása. Nádherná Simonetta, manželka bohatého florentského obchodníka Vespucciho, byla slavná jako dnešní hollywoodské hvězdy. Na berlínské výstavě najdeme její portréty, které namaloval Sandro Botticelli.

Tvář Simonetty zachytil Botticelli z čistého profilu, což patřilo k umělecké normě rané renesance. Nešlo jen o to, že tak bylo půvabně zachyceno její klenuté čelo, tvar nosu i podoba brady. Závazným vzorem pro umělce se staly antické medaile, mince a mramorové reliéfy, kde tvář císařů i humanistů byla zásadně viděna z boku. A ambiciózní obchodníci a bankéři z Florencie, Milána i Benátek se jim chtěli na obrazech podobat. Umělci neměli moc na výběr: profil tváře se stal součástí znovuobjevování antiky, což je ostatně samou podstatou italské renesance.

Nicméně v Nizozemí, druhém uměleckém centru Evropy 15. století, kde se dědictví antiky tak výrazně neprojevovalo, začal Jan van Eyck malovat své mecenáše ve tříčtvrtečním pootočení. Daleko lépe tak byl vystižen charakter portrétovaného.

Eyckovy obrazy, malované do těch nejmenších detailů, se pro Italy záhy staly velkým příkladem. Začali je dokonce imitovat, což na výstavě dokládají malby Antonella da Messiny, umělce původem ze Sicílie, který působil v Benátkách, kde ovlivnil mnohé další tvůrce. Nová móda tak posléze vytlačila antickou tradici. Leonardo da Vinci už maloval většinu osob nikoliv z profilu, ale ve tříčtvrtečním pootočení.

Každý se zachvěl úžasem a bázní

Cenil se především realismus, věrnost přírodě, jak se tehdy říkalo. Někteří malíři zašli v naturalismu až tak daleko, že na tvářích zachytili i ošklivé deformace, což je případ Ghirlandaiova obrazu, kde dítě zvědavě kouká na velmi podivný nos svého děda. Ušlechtilá krása se prostě nedala koupit; plastičtí chirurgové ještě neexistovali.

Zdařile namalované portréty vyvolávaly u renesančních diváků naprosté nadšení. Teoretik a malíř Giorgio Vasari takto popisuje podobiznu Mony Lisy, kterou namaloval Leonardo da Vinci: „Kdo chtěl vidět, do jaké míry může umění napodobit přírodu, mohl se o tom snadno přesvědčit na této hlavě, protože na ní byly zachyceny všechny podrobnosti, jež vůbec lze při veškeré jemnosti namalovat.“

Vasari pak vybranými slovy obdivoval lesk a vlhkost očí, jemné přechody mezi červení rtů a pletí tváře, a dokonce tvrdil, že když se člověk upřeně zadíval do jamky hrdla, uviděl prý tep srdce. „Dá se říci,“ napsal závěrem, „že celý obraz byl namalován takovým způsobem, že se každý, i sebeskvělejší umělec, při pohledu na ni zachvěl úžasem a bázní.“

Mona Lisa zůstala v pařížském Louvru, ale do Berlína dorazila Leonardova Dáma s hranostajem, což je portrét krásné Cecilie Gallerani, milenky Lodovica Sforzy, nekorunovaného vládce Lombardie. Není vůbec jasné, proč slavný obraz kdysi vznikl. Jako nostalgická vzpomínka pro milence? Nebo jako poslední dárek na rozloučenou? Jisté je, že obraz Gallerani vlastnila až do své smrti v roce 1536.

Dostala ho darem, když musela Milán opustit, poté co se Sforza oženil s jinou.
Portrét Cecilie Gallerani je dnes v majetku polské Nadace Czartoryských. Dlouho byl chloubou Krakova, ale v poslední době tu byl jen vzácně a více než dvě desetiletí putoval po výstavách po celém světě. A vydělával svým majitelům velké peníze.

V Polsku tak časté přesuny mistrovského díla vyvolaly pobouření restaurátorů a památkářů. Nadace se zavázala, že zápůjčky radikálně omezí. Takže odvezení obrazu do Německa se stalo velkým úspěchem galerijní i politické diplomacie, což se ale dá říci o prakticky všech zapůjčených originálech, které nyní do Berlína dorazily z nejslavnějších muzeí a galerií celého světa.

Nejslavnější portréty Masaccia, Botticelliho, Donatella, Pisanella, Leonarda da Vinciho a mnoha dalších mistrů italské renesance jsou v Berlíně k vidění do 20. listopadu a poté se všech 140 obrazů a soch stěhuje do New Yorku. Organizátoři očekávají rekordní zájem. Jen do Berlína by mohl dorazit až milión diváků. Zejména o víkendech se očekávají fronty. Otevřeno je denně od 10 do 18 hodin, ve čtvrtek do 22 hodin.