Článek
David Koller na konci roku 2001 a stejný člověk na konci roku 2002. Je mezi nimi velký rozdíl?
Určitě velký. Před rokem jsem měl dost volna, takže jsem byl na konci roku vcelku odpočatý a svěží. Teď jsem docela utahaný, protože jsem se celý rok nezastavil. S Lucií jsme dělali novou desku, pak byly záplavy, které se mě úzce dotýkaly, jelikož máma bydlí v Karlíně a já na Malé Straně. Následně přijel za Lucií americký producent David Bianco z Los Angeles, se kterým jsme realizovali anglické verze našich písniček, a jeli jsme hrát pro krajany do Ameriky, kde jsme během patnácti dnů nalétali přes čtyřicet tisíc kilometrů. Když jsme se vrátili, dělali jsme přípravu na koncert ve Státní opeře a ve Slovenském národním divadle, no a potom jsem absolvoval turné s Koller Bandem. Zastavil jsem se až 13. prosince, na svátek Lucie. Těším se, že si tento rok zase trochu odpočinu.
Ani na okamžik jste při tom kolotoči na muzikantský život nezanevřel?
Večírky, mejdany... Pořád jsem schopen oslavit na večírku nějakou akci, která právě skončila. Někdy to ale rád oslavím prací, takže se zavřu ve svém studiu a přehrávám si nápady nebo připravuji melodie z věcí, se kterými se v noci budím. Klasické muzikantské chození po večírcích se mě už ale hodně dlouho netýká.
Jak dlouho?
Myslím, že to ukončilo první zavření pražského klubu Bunkr někdy v pětadevadesátém roce. V tu chvíli pro mě skončilo veselí nad koncem bolševismu. Slavili jsme to pět let, jednou to skončit muselo. Člověk nemůže propařit celý život.
Říkáte máma bydlí v Karlíně a já na Malé Straně. Jak konkrétně jste na vlastní kůži pocítil srpnové povodně?
Nešlo o nic životu nebezpečného, ale bylo třeba přiložit ruku k dílu.
Pro hudebníka trochu nezvyklá role.
Já mám ale k manuální práci velice blízko. Každý bubeník přece ví, co je to pracovat rukama. Navíc mám v genech práci se železem, protože z otcovy strany byli všichni předkové kováři. Děda z matčiny strany měl zase dvě dílny, jednu na zahradě a druhou ve sklepě, a podle ročního období je měnil. V každé měl ponk, na něm několik svěráků, vrtačky, pilníky a podobné věci. To mě baví, ale podotýkám, že nejsem kutil.
Udělal jste už ze železa nějaký předmět, který třeba zdobí váš byt?
Neměl jsem ho zatím kde udělat, protože žádnou takovou dílnu, jako měl můj děda, nemám. Pravda, jedné místnosti dílna říkám, ale v ní jsou věci, které se týkají především mého nahrávacího studia.
Zaregistroval jste v uplynulém roce vyjma povodní ještě další událost, ze které vám bylo smutno?
Před rokem jsem byl o Vánocích na dovolené v Bali. Když tam nedávno došlo k těm teroristickým útokům, bylo mi z toho docela špatně. Faktem je, že už tehdy tam nebyli žádní Američané. Místní si stěžovali, že je tam o padesát procent hostů méně než obvykle. Už tehdy cosi viselo ve vzduchu a asi tušili, že se něco semele. Bali vypadalo netknutě, ale kolem v Indonésii to bylo docela napjaté a zřejmě tam ty sebevražedné teroristické oddíly už nějak fungovaly. Když k útokům došlo, uvědomil jsem si, že se člověk asi bude muset smířit s existencí násilí kolem jenom kvůli tomu, že kdosi vyznává jiného boha než ten druhý.
Cítíte se vzhledem k té obavě v nenápadných Čechách bezpečně?
On se nás ten terorismus také týká. Spoustu z dnes aktivních teroristů jsme vychovali. Nemůžeme se spoléhat na to, že se nám nemůže nic stát, když jsme za totality do světa vyexpedovali desítky tun semtexu. Nevím, jestli za to může Moskva nebo Husák, ale komouši rozsévali zlo, jak jen to šlo.
Jak z těch špatných věcí ven?
Bohaté země, bohaté organizace a bohatí lidé se vždycky budou snažit ovlivňovat ty chudé, aby ve jménu čehosi nebo kohosi potírali zlo z druhé strany. Je to boj peněz o ještě větší peníze, ke kterému jsou využíváni mladí, nezkušení nebo negramotní lidé. Myslím si, že s rozšiřováním států do větších celků a s úbytkem negramotnosti některé ty věci zaniknou, ale války budou. Vždycky byly jenom jsme o nich tolik nevěděli.
Může v tom všem sehrát nějakou pozitivní roli hudba?
Může a srdečně bych to každému doporučil. Kdykoli mám ze svého okolí nebo z nějakých stavů a zkušeností negativní pocity, spadnou, jakmile začnu hrát. Myslím si, že v tom nejsem výjimečný, terapeutická hodnota muziky je obecně samozřejmá. V tu chvíli u mě dochází k tomu, že jsou všechny starosti pryč a zůstane jenom radost a souznění.
K tomu ale člověk musí dojít.
To určitě. Já si to do doby, než jsem začal hrát s Lucií, také moc neuvědomoval. Tenkrát jsem si říkal, že seknu s muzikou, budu chodit do práce a hudbu budu dělat jako koníčka. Hrával jsem se Žentourem a strašně mně vadily takové ty tlaky, že kapela, která chtěla před revolucí nějak slušně existovat, musela jet hrát na různé politické přehlídky a podobně. Řekl jsem si, že to kvůli tomu nedělám, a chtěl jsem si najít normální práci. Pak ale přišel Michal Dvořák a nabídl mi, jestli nechci hrát se vznikající Lucií. Od té doby platí, že jakmile začnu hrát, všechny starosti ze mě padají.
Ztrácejí se i při poslechu cizí hudby?
Předloni uběhlo dvě stě padesát let od smrti Johanna Sebastiana Bacha a u té příležitosti vyšlo souborné vydání všech jeho děl a jejich nejlepší nahrávky. Prostě skvostná záležitost. Při jejím poslechu jsem byl kolikrát až zaskočen z toho, co se v jeho hudbě děje.
Lze se od klasika Bacha přiučit i pro tvorbu dnešní populární hudby?
Od Bacha určitě. Ono se to ale nedá naučit, dá se to jen částečně pochopit a mít z toho radost. Bach je z těch tvůrců, kteří posouvali hranice hudební teorie a především praxe.
Byl jste v Americe, na Bali. Dokáže vás cestování inspirovat?
Někdy jedu jen tak na výlet, jindy se jedu něco naučit, ale když jsem někde sám, vezmu si kytaru, magneťák a nahrávám si nápady nebo jenom útržky pocitů, které z toho místa mám.
Nenarušuje vnímání nových míst u nás třeba vaše popularita to, že jste neustále středem pozornosti?
Trochu se tomu vyhýbám, ale jinak to záleží na náladě. Někdy mám tak široké srdce, že přijmu kohokoli s jakýmkoli pozdravem, pokřikem nebo nápadem. Jindy na to opravdu nemám náladu. Poznal jsem už spoustu tváří s nějakým jménem, ovšem stává se mi, že je po čase nejsem schopen seřadit k sobě.
Co očekáváte od roku 2003?
Potěší mě, když budu moci normálně pracovat. Znovu mě baví cvičit na bicí, začal jsem dokonce chodit do školy k panu Veselému. Byl bych velmi rád, kdyby byli lidi kolem mě v pohodě. Budu samozřejmě nadšený, když se i já sám dostanu do pohody.