Dinis Machado vypráví jako Hrabalův strýc Pepin

A co to je? To je právě kouzlo života a literatury, která se snaží, podobně jako Machado (1930-2008), zachytit, řečeno slovy jeho hrdiny, onu „rytinu slov na sítnici oka“. Jistý Austin zřejmě v redakční či detektivní kanceláři svému nadřízenému Misteru DeLuxe přibližuje rozsáhlý text-zprávu kolegy Molera o jednom muži. Začal ho stopovat od dětství a sledoval pak na cestách téměř po celém světě.

Všechny stopy jsou podle něj ukryty v chlapcově dětství, kteréžto není ničím jiným než předmluvou ke všemu ostatnímu, a tak se čtenář dozví o lásce k mamince, jejíž sténání při milování s tatínkem za tenkou stěnou nemohl jako chlapec slyšet, a proto se dával do pláče. Snad víc než otcova smrt po sklouznutí na slupce od banánu ho poznamenal konec kamaráda Luka, s nímž se sblížil, a když odešel nakoupit, Luco odbrzdil vozík, na kterém mu bylo dáno žít, a skončil ve vlnách oceánu. Co ho k tomu přimělo?

Možná to vše bylo ovlivněno tím, co Molero poznamenal na čtrnácté straně svého textu. „Stojí tam: srdce, splašený kompas,“ upozorňuje nadřízeného Austin.

Machado psal svůj román-fresku nedlouho poté, co v Portugalsku padl profašistický režim. Uvolněnost myšlenková i tvůrčí je spolutvůrcem díla, jehož kouzlo umocnil znamenitý překlad Vlastimila Váni, autora poučeného doslovu.

Je radost číst o členech klučičí party, jako jsou Učesánek Gil, Tonda Aréna, Joca Hadrář, Zeca Hovňous. Nebo Kasař Douglas a Franta Kabátník, kteří diskutovali o utkání Sportingu s Benficou minulou neděli. Samozřejmě v tu chvíli zrovna přiletěly do místnosti vlaštovky, poznamenávají Machadovi hrdinové…

„Není nic závratnějšího a oslnivějšího než pád nějakého mýtu,“ napsal mimo jiné Molero. Není nic lepšího, chce se říci, než číst slovesné dílo, které zpívá, i když se může jevit jako rytina.