Článek
Na Líbáš jako Bůh přišel skoro milión lidí a stal se divácky nejúspěšnějším českým filmem roku 2009. Ukázalo se tak, že režisérka, podepsaná pod nesmrtelnými filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny či S tebou mě baví svět, dokáže navzdory několika dost dlouhým pauzám v natáčení ještě pořád bavit své publikum. A že filmy baví i ji, o tom svědčí její vlastní slova na adresu dnešních narozenin.
„Nikdy jsem si nepotrpěla na velké oslavování, a na jubilea už vůbec ne. Navíc to letošní se potkalo s obdobím, které je pro mne velice náročné, ale navýsost radostné: natáčení filmu Líbáš jako ďábel. Velice se těším, jsem plná energie, cítím se skvěle a na kalendář se dívám, jen když kontroluji natáčecí plán.
A když o tom tak přemýšlím, tak práce, setkání se skvělými herci i spolupracovníky a možnost pracovat v místech, kam české štáby běžně nejezdí, je vlastně tou nejlepší oslavou narozenin a zároveň dárkem. Maroko je divukrásná země, budeme točit v Marrákeši, na pobřeží oceánu v Essauiře i v poušti,“ říká filmařka, která přitom poprvé usedla na režijní stoličku relativně pozdě.
Jak dostat diváky do kin
Původně chtěla studovat chemii, ale z kádrových důvodů se nemohla na konci padesátých let na vysokou školu dostat, takže prošla několika dělnickými profesemi. Teprve když se prostřednictvím svého muže, novináře Ivana Poledňáka, seznámila s Jaroslavem Dietlem, začala díky němu doslova od píky pracovat v Československé televizi – a studovala při tom dramaturgii na DAMU.
Její první autorský televizní film Jak vytrhnout velrybě stoličku, v němž přivedla v roli osmiletého Vaška na obrazovku budoucí dětskou filmovou hvězdu Tomáše Holého, měl obrovský úspěch. Následovalo pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny a Kotva u přívozu. Teprve pak první film pro kina – a zase úspěch: S tebou mě baví svět patří dodnes k divácky nejoblíbenějším filmům, v jedné anketě se stal dokonce komedií století.
„Já jsem vůbec netušila, že taková anketa probíhá. Jednou zazvonil telefon, že mám přijít do Lucerny, kde bude v přímém přenosu probíhat finále soutěže komedie století. ,Proč já?‘ ptala jsem se. Prozradili mi, že se můj film dobře umístil a prý tam bude taky Satinský a Postránecký. Dorazila jsem a posadili nás do první řady. Zase jsem si našla vysvětlení: byly tam s námi i filmové děti, tak asi aby dobře viděly.
Rozhodlo až hlasování při přímém přenosu. Opravdu, to první místo byl pro mě opravdu šok! Dodnes to nechápu – když vám řeknou, že jste natočila komedii století a jsou tam všechny filmy Oldřicha Nového, Jana Wericha, Martina Friče, tak to prostě vůbec pochopit nemůžete,“ řekla mi před časem režisérka, která přesto v devadesátých letech od filmu odešla a vyzkoušela si podnikání.
K režii se vrátila až v roce 2006 komedií Jak se krotí krokodýli a tvrdila tehdy, že to je naposledy, protože režírování je únavné, vyčerpávající. Ale neodolala, za tři roky natočila Líbáš jako Bůh a teď se pustila do pokračování. Energie má přitom pořád na rozdávání. „Když mně bylo třicet, byla jsem zděšená, ze čtyřicítky jsem měla depresi, další kulatiny jsem si tolik nepřipouštěla a dnes nemám žádný problém. Skutečný věk je relativní pojem. Záleží na tom, jak se člověk cítí,“ říká.
Zdravotní problémy se Poledňákové zatím vyhýbají
A dodává: „Nechci to zakřiknout, ale zdravotní problémy se mi zatím vyhýbají, občas si vezmu prášek na spaní, když mám za sebou náročný den. Několikrát týdně si dám šťávu s čerstvého grapefruitu nebo k snídani kornfleky s mlékem. To jsou moje vitamíny. Před měsícem jsme byli na povinné prohlídce u lékaře, protože to vyžadovala pojišťovna kvůli pojištění filmu do Maroka. Doktorka mi změřila tlak a EKG. ,Je to neuvěřitelné, v jaké jste kondici. Vy sportujete?‘ Já na to řekla, že nesportuji, sedím celý den u počítače, piju kafe a kouřím.“
Před premiérou Líbáš jako Bůh mi Marie Poledňáková prozradila, co ji přivádí k návratům za kameru navzdory tvrzení, že už je to naposledy: „Ty dlouhé směny jsou strašně náročné. A přitom dech musí člověk nabírat ze dne na den. Ale společnost, ve které pracujete, je tak inspirující! Na exteriérech jsme bydleli týden v jednom hotelu. Večer sedíme konečně všichni spolu u stolu: vidím pohromadě takovou hereckou elitu, z každého z nich vyzařuje charisma a v hlavě mi jede film, co točili dneska, včera, předevčírem, co všechno umějí, a přitom jsou to normální, bezvadný lidi. To je prima pocit! Co jsem udělala já? Dala jsem je dohromady!“
