Na scénu Janáčkovy opery tak byla přenesena, respektive znovu nastudována vídeňská inscenace mezinárodního týmu v čele s anglickým režisérem Davidem Pountneym. Obsazení většiny sólových rolí, sbor a orchestr jsou ovšem z Brna, za dirigentským pultem vystřídal Japonce Seiji Ozawu Jaroslav Kyzlink.

Pountneyho inscenace představuje užitečnou konfrontaci, pohled režiséra, nezatíženého představou o "našem" inscenování Janáčka. Ostatně je smutnou pravdou, že janáčkovská inscenační tradice se dnes tvoří převážně v zahraničí, kde se Janáček hraje mnohem více a kde je přijímán daleko vstřícněji než doma.

Mlýn semele osudy

Svorníkem Pountneyho představy o Pastorkyni je působivá scéna amerického výtvarníka Roberta Isarela: v prvním dějství obrovitý šedý kolos mlýna, jehož soukolí neúprosně semílá lidské osudy, ve druhém světnice vystavěná z pytlů s obilím, jež jakoby svou tíží spočívaly na Jenůfě a dusily každý náznak jejího štěstí, a v závěru dlouhý svatební stůl v prostoru dřevěné stodoly, jejíž prázdnota rezonuje s citovou vyprahlostí Jenůfčina srdce.

Inscenace má mnoho silných momentů, založených na práci se scénou, sugestivním svícení i přesně vystavěných akcích početného sboru.

Dvě odlišné Kostelničky

Méně čitelná je režisérova koncepce ve vedení sólistů, především obou hlavních ženských postav. Přesvědčivě to doložila dvě zhlédnutá představení, v nichž představitelky Kostelničky vytvořily diametrálně odlišné postavy - hostující Anna Silja přísnou, odlidštěnou bytost z antické tragédie, domácí Marta Beňačková soucítící, z vlastní hořké životní zkušenosti vycházející ženu, jejíž mateřský vztah k Jenůfě je nepřehlédnutelný. Obě pojetí se natolik liší v řadě detailů, že se divák právem ptá, která z Kostelniček odpovídá Pountneyho představě?

Jenůfa Heleny Kaupové je něžná zranitelná bytost, známá z pražské inscenace režiséra Průdka, jen některé posuny (divoký tanec se Števou v prvním či agresivní výpad proti němu v posledním dějství) napovídají, že Pountneyho Jenůfa je vášnivější žena, než tušíme.

Kralovali pěvci

Po pěvecké stránce dominovali brněnské premiéře muži. Ozdobou inscenace se stal jednoznačně Laca hostujícího Petera Straky. Je prudký, impulzivní a nešťastný, přičemž jeho proměny Straka dokáže vyjádřit jak přesvědčivým herectvím, tak především nádherným výrazovým a vyzrálým pěveckým projevem.

Oba Števové - Michal Lehotský i Petr Levíček - zvládali roli více po pěvecké stránce, výborní byli Jiří Sulženko i Jan Hladík jako Stárkové, výraznou figurou je i Rychtář nestárnoucího Richarda Nováka. Hostující hvězda Anna Silja je stále úctyhodná v dramatickém pěveckém pojetí role, ale její ostře znějící hlas má již svůj zenit za sebou. Martě Beňačkové bylo nejen lépe rozumět, ale její hlas zněl vyrovnaně ve všech polohách. Krásný hlas Heleny Kaupové se o premiéře trochu vytrácel, teprve na nedělní repríze její propracovaná a vroucí Jenůfa plně vynikla.

Jaroslav Kyzlink vedl orchestr v záměrně volnějších tempech a ostrých dynamických kontrastech, jež daly vyniknout Janáčkově partituře a gradovaly v sugestivním závěru. Chválu zaslouží i tradičně výborný brněnský sbor.

Festivalová Její pastorkyňa zazněla na den přesně po sto letech od své brněnské premiéry v někdejším Divadle na Veveří. Na opravdovou událost jí scházely lepší premiérové pěvecké výkony. Nic to však nemění na tom, že Brno získalo pozoruhodnou inscenaci, která do janáčkovské interpretace vnesla potřebné oživení.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa
Národní divadlo Brno, dirigent Jaroslav Kyzlink, režie David Pountney, režijní nastudování Nicola Raab, scéna Robert Israel, kostýmy Marie Jenne Lecca, výtvarník osvětlení Mimi Jordan Sherin, sbormistr Josef Pančík, choreograf Renato Zanella.Premiéra 21.1.2004 v Janáčkově opeře Brno.