Proč jste si pro román Na Řece vybrali právě tragické období japonsko-čínské součásti 2. světové války?

Taj-tün H.: Nevybrali jsme si ho náhodou. Žiju s manželem více než pětapadesát let a po celou tu dobu jsem cítila potřebu vypovědět, jak jsem ho prožila. V Evropě se toho stále málo ví o 2. světové válce v Číně, která tam probíhala v letech 1937– 1945. Bylo to i přání mé matky Liou Ming-čching, které je kniha také věnována. Neměla bys jen číst, říkala mi během mých studií, ale i psát, také o krutostech, které jsme od Japonců zažili.

Josef H.: Často jsme si vyprávěli o nejkrásnějších obdobích života, a to bývá dětství. Já ho prožil, ne tak kruté, v České Skalici, ale podobně skromné jako žena. To nás spojovalo. A také řeky, u nás Úpa, ona se narodila u třetí nejdelší řeky světa, které by se mělo říkat Dlouhá řeka.

Jak dlouho jste o tématu přemýšleli a jak dlouho jste tak působivý román psali?

Josef H.: Opravdu asi padesát let, přitom jsme ani nepočítali, že bychom to dovedli do podoby románu. Rukopis postupně získal čtyři verze, er-formu jsme nakonec změnili ve vyprávění dívky jménem Skořicová. Publikovali jsme části jako eseje v časopisech a kamarádi nás přemlouvali, abychom vše dopsali.

Taj-tün H.: Chtěla jsem popsat své válečné dětství, ale román by nevznikl bez manžela. Byla to složitá, ale radostná práce. Spolu jsme vydali už řadu knih, včetně Českých anekdot, které vyšly i čínsky. Vždycky mě fascinovalo, že humor je součástí české literární tradice. Vydali jsme mj. Lexikon čínského mudrosloví, manžel na jaře Dějiny čínské krajinomalby. A na podzim by měly vyjít naše toulky Pekingem s názvem Jak pěstovat klid a mír.

Kde hledá autor uprostřed válečného násilí popisovanou laskavost a dobrotu lidí?

Josef H.: Je to díky lyrice. Neviděli jsme jen hrůzy války, ale i krásu dětství. Navíc příbuzní manželky jsou fantastičtí, stateční lidé. A spojovala nás také hudba. Miluji Dvořáka a žena si už jako dvanáctiletá zpívala Largo z Novosvětské jako písničku. Běhala uprostřed Sečuanského pralesa, kde díky ní zněl Dvořák.

Taj-tün H.: Tatínek byl klasický čínský písmák, intelektuál, který začal později podnikat. Měl tradiční představu, jak by se měla chovat správná dívka. To maminka byla daleko svobodomyslnější. I když to byla těžká doba, žili jsme vnitřně svobodní jako ptáci.

Josef H.: Inspirovaly nás rozdíly našeho dětství, kulturní odlišnosti. Přitom musím říci, že nemám rád termíny jako střet kultur. Jakýpak střet? Už při studiu na UMPRUM nás profesor Emil Filla učil, že se kultury mají obohacovat, jedna od druhé se poučit.

Jste mimo jiné znalec čínské grafiky a malířství. Dá se vystihnout několika větami její přínos světové kultuře?

Josef H.: Jestliže jsem jako kunsthistorik hledal analogie čínské výtvarné kultury, sochařství, malířství, uměleckých řemesel, musel jsem využít celou západní, evropskou kulturu. Čínská kultura je obrovská, přináší radost a krásu lidem po celém světě. Ve Washingtonu se stojí fronty na velkou expozici čínského malířství. My máme rozsáhlé sbírky z 20. století, bohužel ale zabalené v bednách. V paláci Kinských je k vidění snad deset ukázek. To je velká škoda.