Zde se zformoval nejen jako umělec, ale zapustil i hlubší kořeny. Učil se na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér profesora Willyho Nowaka). Spřátelil se s významnými umělci - mezi nimi například se spisovatelem a malířem Peterem Weissem, Jakubem Bauernfreundem a jinými. Poutalo ho i přátelství s řadou českých intelektuálů, například Jarmilou Nečasovou-Haasovou.

Z Maďarska do Švédska

Endre Nemes se v 30. letech stal nedílnou součástí pražského uměleckého života. Byl dobrým portrétistou, a proto mnohé pražské deníky ochotně uveřejňovaly jeho obrázky a karikatury.

Nechtěl se však spokojit s úlohou dodavatele portrétů pro pražské noviny. Ovlivněn současným českým uměním i českou uměleckou tradicí, zvláště barokem, vyvinul svůj svérázný surrealisticko-modernistický styl.

Když bylo jasné, že se Československo stane Hitlerovou obětí, začal maďarský Žid Nemes uvažovat o tom, jak se zachránit. Jediná země, kam s maďarským pasem nepotřeboval vízum, bylo Finsko, které tímto způsobem vyjadřovalo svou ugrofinskou sounáležitost. V roce 1939 odjel do Finska, kam mu ještě 14. března 1939 (!) poslala Jarmila Nečasová-Haasová telegram, aby se vrátil, že nebezpečí pominulo.

Z Finska odjel do Norska, které bylo o den později napadeno Německem. Po dobrodružném útěku přes zasněžené hory se Nemes dostal do Švédska, kde zakotvil natrvalo.

Pro malíře modernistu nebylo Švédsko nejvhodnějším prostředím. Endre Nemes, který, jak se píše v záhlaví švédské recenze jeho pamětí, odmítal vystupovat skromně, měl velmi nesnadnou cestu k úspěchu. V 50. letech se však konečně prosadil: byl jmenován ředitelem Valandské umělecké školy v Göteborgu, kde během osmiletého působení vytvořil první švédskou školu moderního umění evropského významu.

Konečně úspěch

V 60. letech byl již uznávanou postavou švédského umění. Jeho obrazy zdobily švédský parlament, jeho monumentální gobelíny (mimochodem vyráběné převážně v Čechách) haly bank, nemocnic a dokonce göteborského sídla automobilky Volvo, jeho emailová technika byla použita k výzdobě měst.

Ještě za jeho života bylo v zemi, kde se narodil, zřízeno muzeum Endre Nemese (malíř mu věnoval 250 svých obrazů). Muzeum leží v Pécsi, ve stejné ulici jako muzeum jiného velkého maďarského umělce, Victora Vasarelyho. Koncem 60. let uspořádal Endre Nemes spolu se švédským sochařem Erikem Gratem velkou výstavu v Praze.

Seznámil jsem se s Endre Nemesem po svém příjezdu do Stockholmu prostřednictvím jeho dobrých pražských přátel, Magdy a Martina Reinerových, a brzo jsme se spřátelili. Endre byl fascinujícím vypravěčem - jeho vyprávění o Praze, o životě ve Švédsku se poslouchalo jako román.

Počátkem 80. let jsem mu navrhl, aby napsal paměti. Nechtěl jsem, aby se jeho mimořádné a fascinující zážitky ztratily spolu s ním. Endre dlouho vzdoroval: je malíř, neumí psát, nemá čas. Nakonec jsem ho přemluvil, aby mi alespoň vyprávěl své osudy do magnetofonu. Endremu se postupně naše memoárové obědy u něho v ateliéru, plném surrealistických pláten a vonícím olejovými barvami a temperou, velmi zalíbily, a tak jsme krátce před jeho smrtí ještě stačili natočit přes třicet devadesátiminutových kazet.

Proč je problém přijmout dar?

Asi rok před smrtí se se mnou Endre radil, zda má odkázat nějaké své obrazy Národní galerii v Praze. Měl pochybnosti, zda by normalizační režim jeho dar přijal, a pokud ano, zda by jeho obrazy vůbec kdy vystavil. Argumentoval jsem, že Husákův režim není věčný a že Nemesovo umění do Prahy, místa jeho uměleckého zrání, nepochybně patří. Endre Nemes zemřel v roce 1985. Před sametovou revolucí se NG v Praze k přijetí a převzetí daru skutečně nijak neměla.

Nikdy jsem však nezjistil a ani nebyl schopen pochopit, proč Národní galerie nedokázala přijmout odkaz Endre Nemese ani čtrnáct let po revoluci. Intervenoval jsem v průběhu půldruhého desetiletí mnohokrát: u různých ředitelů NG, u různých ministrů kultury. Nazýval jsem to, co se dělo, kulturním skandálem.

Obávám se, že bez energické podpory ministra Pavla Dostála v průběhu minulého roku by patnáct obrazů Endre Nemese, odkázaných pražské NG, bylo dnes stále ještě ve Stockholmu. Obrazy skandinávského Středoevropana Endre Nemese ukončily svou osmnáctiletou pouť ze Stockholmu a dorazily do Prahy skoro současně s posmrtným vydáním jeho vzpomínek Pod příkrovem času: na podzim 2002 vyšla tato kniha švédsky ve Stockholmu. O necelý rok později, díky podpoře Švédského institutu, i česky. Dlouhá pouť Endre Nemese z Prahy do Prahy skončila a v Praze Národní galerie představila na konci loňského roku Nemesův dar.

Endre Nemes: Pod příkrovem času, přeložila a předmluvu napsala Miloslava Slavíčková, Akropolis 2003, 324 stran, 329 Kč