Společné však mají téma partnerských vztahů, na které se Vejdělek dívá tak, aby se diváci mohli i tomu, co je v životě v tomto směru leckdy trápí, zasmát. Třeba nevěře.

Volíte pro své filmy zvláštní názvy. Loni Ženy v pokušení, teď Muži v naději. Nemělo by to být obráceně?

Myslíte jako, že v životě bývají nejprve muži v pokušení a potom jsou kvůli tomu ženy v naději?

 

Přesně tak.

V milostných vztazích je toho teď hodně vzhůru nohama, o tom vlastně ty snímky jsou. Proto i ty „přehozené“ názvy. Navíc muže není potřeba uvádět v pokušení, my jsme v něm pořád.

A co je tedy pro muže tou nadějí?

Že si ženy konečně uvědomí, jací jsme úžasní, obdivuhodní tvorové, a začnou si nás znovu patřičně vážit.

Kvůli čemu bychom si vás měly vážit? Kvůli vaší přelétavosti? V Mužích v naději si troufáte tvrdit, že mužská nevěra je nejlepší lék na partnerskou nudu.

To já ne. To tam hlásá Bolek Polívka. Na mě to nesvádějte.

Jen se nevykrucujte. Vy jste mu to napsal do scénáře.

Mně se zdá, že si snad o mně myslíte, že jsem jeden z těch povrchních mužských, kteří nemyslí na nic jiného než na sex. To není pravda – občas se také rád najím. Tedy po pořádném sexu samozřejmě.

Čerpáte tedy inspiraci především ze svého osobního života, nebo jste se při psaní scénáře Mužů v naději inspiroval i cizími příběhy?

Ze svého života. Ten vzorný mravný chlapík, kterého v Mužích v naději hraje Jirka Macháček, to jsem celý já… Ani se nedivím, že ho jeho filmová manželka Petra Hřebíčková nemůže vystát.

Myslel jste na tyto herce jako na manželskou dvojici již při psaní scénáře?

Ano. A také na krásnou maďarskou herečku Vicu Kerekesovou, kterou jsem si vysnil do role milenky. Ovšem myšlenky na ni mě příliš odváděly od psaní, tak jsem je musel až do natáčení zahánět.

Kromě nich uvidíme v zajímavé úloze i Simonu Stašovou. Jak náročné je na place ukočírovat tolik výrazných hereckých osobností?

Jako uřídit kočár tažený mnoha silnými, ale svéhlavými koňmi, z nichž každý chce táhnout jiným směrem. Občas jsem měl při natáčení nutkání poprosit rekvizitáře, aby mi rychle sehnal nějaký pořádný bič.

Snad byste je nespráskal?

Pořád lepší, než kdyby se mi na place spráskali oni.

Vidíte, a někteří lidé si třeba mohou myslet, že natáčení komedie je zábava.

To já jsem si myslel také, než jsem si to poprvé při Účastnících zájezdu vyzkoušel na vlastní kůži a zjistil, že to chce hodně soustředění a disciplíny, aby se co nejvíc legrace z placu dostalo na plátno.

Věřil jste už tehdy, že právě vy jste obdařen talentem dopřát lidem v kině zábavu a smích nebo jste to prostě riskl?

Šel jsem najisto. Už při porodu jsem se prý tvářil tak směšně, že se přivolaný veterinář neudržel smíchy a pustil mě z kleští. Od té chvíle mi nezbývá nic jiného, než spoléhat na smysl pro humor.

Jinak se ale zdá, že se komediím v Čechách příliš nedaří – opravdový, tedy miliónový úspěch máte v posledních letech prakticky jen vy a Marie Poledňáková. Proč myslíte, že to tak je, proč se komediím obecně nedaří tak jako dřív?

Spoustu mých kolegů brzdí jejich obrovský talent a strach, že ho zaprodají něčemu tak nízkému, jako je smích publika, a že tak přijdou o dobrou pověst. Toho já se bát nemusím: zbytky talentu jsem vyměnil v šesté třídě se spolužačkou za to, že mi ukáže svá nová prsa, a pověst už stejně nemůžu mít horší, takže bez ostychu mohu pozvat diváky na novou komedii Muži v naději. Věřím, že je pobaví stejně nebo ještě víc než před rokem Ženy v pokušení.