Evelin (64) a Ingo (70) Bubenikovi z bavorského Pfafftenhofenu provozovali malou galerii. Kromě toho se zaměřovali na obrazy bez přesného určení autora, aby mohli malíře vystopovat a dílo restaurovat.

Majstrštyk se jim povedl v roce 2002. Tehdy objevili zajímavé plátno. Protože jim chyběly peníze, dali tip příteli. Ten obraz získal za 80 eur (1940 korun). V červenci 2004 ho vydražila londýnská Sotheby's jako jedinečné dílo klasika německého romantismu Caspara Davida Friedricha Jarní severská krajina za 1,35 mil. eur (32,8 mil korun). Bubenikovým připadlo 600 tisíc eur (14,6 mil. korun).

Začalo to už v roce 1981

Příběh s Leonardem odstartoval mnohem dříve, už v září 1981. Na jedné nepříliš významné aukci v Mnichově jim padla do oka deska z topolového dřeva s Madonnou. Zažloutlá fermeží a zjizvená časem. Katalog uváděl: neznámý tvůrce, Itálie, 15. století, cena: 3800 marek. Upoutala je snadno přehlédnutelná maličkost -tmavá skvrna na bělostné tunice Panny Marie. „Úplně nás to vyvedlo z míry,“ vybavuje si Evelyn.

To je ona - Madonna z milánského dómu.

To je ona - Madonna z milánského dómu.

FOTO: ČTK

Instinkt je nezklamal. Konzervační roztok, pigmenty a sobolí štětce restaurátorů odvedly skvělou práci. Restaurování za 30 tisíc marek prokázalo, že se nemýlili. Původní dílo mělo za sebou hned několik přemalování. Po třech letech práce plátno o rozměrech 105 na 108 centimetrů vydalo nádherné tajemství: skvostné znázornění Zvěstování Panny Marie. „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš!“ sděluje jí archanděl Gabriel.

Dokažte, že je to da Vinci!

Bubenikovi nepochybovali, že odkryli zlatou žílu, přesněji řečeno, dlouho ztracený obraz Madonna Immaculata z oltáře milánského chrámu San Francesco Grande. Autor: Leonardo da Vinci.

Potřebovali už jen „maličkost“ - dobrozdání expertů. Ti při posudku neberou v úvahu jen techniku - stáří, barvy a jejich splynutí. Ne nepodstatnou roli sehrává analýza autorova stylu, prvků příznačných pro něj či pro jeho dílnu, dokumentace původu čili provenience. Čím je tento chronologický seznam držitelů díla celistvější, tím lépe. Pro obraz bývá stejně důležitá, jako rodokmen pro plnokrevníka.

Jako prvního Bubenikovi oslovili Ernsta Ullmanna, odborníka na Leonarda a tehdy profesora na univerzitě v Lipsku. Jeho soud? Jednoznačný: je to Leonardovo Zvěstování Panny Marie. „Autor pozoruhodně znázornil tvář Madony díky svým hlubokým znalostem lidské psychiky,“ napsal. Upozornil, že „řasení pláště snese srovnání jen s Leonardovými díly, protože tak daleko se žádný z jeho žáků nedostal“. Dodal, že autor maloval velmi rychle a s ohromným zanícením. „Nemyslím si, že pracoval alla prima - bez podmalby,“ dodal.

Poukázal na materiál - dřevěná deska, barvy jednoznačně hovoří pro Itálii kolem roku 1500. „O datování mezi 1503 až 1506 nemůže být pochyb,“ uzavřel Ullmann. Bubenikovi zářili štěstím.

Jako limonáda?

„Rozsudek“ však vyřkli i jiní renomovaní znalci. Jack Wasermann, profesor univerzity ve Filadelfii, dílo připsal Bernardinovi Luinimu, Leonardovu žáku. Konrád Oberhuber z vídeňské Albertiny měl za to, že některé detaily vzbuzují pochybnosti, zda jde o Leonarda.

Hans Belting, profesor mnichovské univerzity, postrádal typický leonardovský úsměv. André Chastel, francouzský znalec italské renesance, označil Madonu za „neleonardovskou“. Jeho kolega Martin Kemp řekl, že je to „nejlepší Luini, kterého kdy viděl“. Součet: 5:1 pro skeptiky.

Za Luiniho by Bubenikovi dostali částku jen v řádu tisíců eur. Jeho díla visí v Uffizi ve Florencii, madridském Pradu či berlínské Gemäldegalerii.

„To není Luini,“ opakuje Ingo Bubenik ještě dnes: „Luini maloval příliš kýčovitě, jako limonádový Leonardo.“ Avšak také Frank Zöllner, německý znalec Leonarda, oslovený týdeníkem Der Spiegel, se kloní spíš k Luinimu. „V provnání s Monou Lisou, zástupkyní Champions League, patří obraz Bubenikových spíš do sestupového pásma první bundesligy, či dokonce do druhé bundesligy,“ vysvětluje.

Bankrot rozmetal jejich další plány

V roce 1990 museli Bubenikovi kvůli dluhům zavřít svou galerii na mnichovské Brienner Strasse. V dobrých časech v ní přitom ročně prodali 500 obrazů a dosáhli obratu pěti miliónů marek. Exekutoři obraz zabavili a uschovali do depozitáře mnichovské Pinakotéky. Bubenikovi ho chtěli zpátky. Po 28 letech studia a analýz vydali v roce 2009 takřka 400stránkovou publikaci Znovuobjevení Madonna Immaculata od Leonarda da Vinciho. Letos vyšlo druhé rozšířené vydání. Knihu rozeslali muzeím a institucím. Odezva? Chabá.

Když se už zdálo, že je všechno ztraceno, dostalo se Bubenikovým nečekané podpory. Leo Mildmeier (82), mnichovský hoteliér a majitel zastaváren, jim nabídl své právníky - a hlavně 200 tisíc eur (4, 9 mil. korun). „Znalcům chybí odvaha. Než aby riskovali dobrozdání, že je to pravý Leonardo, uchýlí se alibisticky ke tvrzení, že jde o epigona,“ svěřil se televizi ZDF.

Obraz zatím změnil majitele. Pinakotéka ho vydala Arniemu Harrymu (74), dvojnásobnému olympijskému vítězi v běhu na sto metrů a milovníku umění. V roce 1988 půjčil Bubenikovým 390 tisíc marek, které nevrátili.

Příběh Bubenikových je příběhem o posedlosti. Navíc bez konce - Ingo a Evelin se proti postupu Harryho odvolali k soudu.