Jak jste se dostal k natáčení pohádky?

Vlastně jsem vyšel vstříc náhodě, ačkoli jsem se to všechno dozvěděl až zpětně. Byl jsem totiž v jakémsi úzkém výběru režiséra Ivo Macharáčka a dramaturga Martina Novosada. V době, kdy se rozhodovali mezi asi třemi kandidáty, proběhl v televizi pořad Všechnopárty, v němž jsem byl hostem pana Karla Šípa.

V rozhovoru s ním jsem se mimoděk zmínil, že bych si velmi rád zahrál prince, protože je podle mě poslední čas, kdy je to ještě možné. Martin Novosad to viděl a s režisérem si pak řekli, že mi můj sen splní.

Tedy jako v pohádce…

Je hezké, že existují lidé, kteří plní sny mladým a trochu troufalým rádobyhercům.

Skutečně jste ještě nikdy prince nehrál?

Jednou ano, ale to bylo v divadle. V rámci klauzur, respektive závěrečných zkoušek ročníků na DAMU, jsme hráli Malou mořskou vílu. Nebyl to ale princ se vším všudy, byla to pořád jen – v uvozovkách – školní inscenace. Natáčení pohádky Tajemství staré bambitky si proto užívám plnými doušky.

Kdo v ní ještě hraje?

Mého otce, tedy krále, hraje Jan Čenský, mou matku Tereza Kostková. Hrají tam také Kamila Janovičová, Ondřej Vetchý, Petr Štěpánek, Vilma Cibulková, Miroslav Vladyka, Jiří Lábus a další.

Můžete prozradit, o čem ta pohádka je?

Bude to znít trochu absurdně, ale protože nyní čtu mnoho knih inspirovaných buddhismem, dalo by se říct, že princ Jakub je vychovávaný trochu jako budoucí Buddha. Žije v izolaci na zámku a vůbec neví, co se děje ve světě okolo. Rodiče se o království moc nestarají, protože rádi cestují, ale chtějí synáčka vychovat v luxusu a domnění, že svět je krásný a ideální.

Jenomže princovi vstoupí do života láska a on pochopí, že svět není tak růžový, jak mu byl představován. Rozhodne se svému dosavadnímu životu čelit a za pomoci lásky nakonec prohlédne. A mohu vám prozradit, že se nakonec s dívkou Aničkou vezmou.

Točíte též na hradu nebo zámku. Jsou to prostředí, která máte rád?

Mám je hrozně rád, protože mám dlouhodobé tendence navštěvovat místa, která takříkajíc dýchají a je v nich možné nalézat stopy předků i různé odkazy. Strašně rád tam fantazíruju. Na místech, kde teď točíme, chodili tři sta let přede mnou lidé a měli možná úplně jiné myšlenky, než mám dnes já. Tahle představa se mi docela líbí. A nemusí to být jenom hrady a zámky. Mám rád třeba i poutní místa. Cítím se tam dobře, protože nemusím slyšet reálný lidský hlas, a přesto tam mohu vést dialog.

 Co očekáváte od studia buddhistických knih?

Myslím si, že jsem nastartoval novou fázi života, při které se vypravuji na další cestu. Je pro mě samozřejmě nutné najít její smysl. Člověk po něm odjakživa prahne a já v poslední době cítím, že potřebuji vedení. Buddhismus je mi nejsympatičtější z toho důvodu, že myšlenky, které jsem měl, než jsem ho poznal, mu byly velmi podobné. Základem je láska k člověku jako takovému. Myslím si, že naší společnosti schází schopnost být tolerantní a lidský. Buddhismus to naopak skýtá.

Hlásá také, abychom po ničem netoužili, protože teprve potom nalezneme štěstí. Je reálné to aplikovat do dnešního moderního života?

Když se v moderní společnosti řekne „toužím po něčem“, devadesát procent lidí si představí nějaký hmotný statek. Touží po hmatatelných či téměř hmatatelných věcech, jako je dům, auto, úspěch a podobně.

V buddhismu je podle mě účelem vzdát se takových tužeb, a naopak toužit být člověkem. Všechno je zjednodušené, všechno je jedno. V tom smyslu, že všechno je jedno jediné. I my. Nejhorší na světě je, že degeneruje jazyk. Slova, která měla kdysi jasný smysl, mají dnes smyslů více a lidé se jimi matou. Měli bychom se vrátit k jednoduchosti ve sdělení.

Loni jste se spolupodílel na předvolební iniciativě Vyměňte politiky! Jak hodnotíte aktuální politickou situaci, a tedy i onu iniciativu?

Tenkrát to vypadalo tak, že slibujeme, že když se lidé pochlapí a budou v kandidátkách škrtat, bude dobře. Ono to tak ale nebylo a není. Jediná myšlenka, jež ovládala lidi, kteří tu iniciativu vyvinuli, byla apel na morálku. Šlo o to, abychom o sobě jako občané dali vědět. To jsme, myslím, splnili. Mám jen strach, že nám postačí jeden špatný pokus k tomu, abychom vzdali hru. To by byla škoda. Já v té iniciativě setrvávám a nabádám lidi, abychom to nevzdali. Jeden neúspěch nic není. Měli bychom i nadále hlasitě hovořit.

Takže to bylo první kolo?

Dá se to tak říct. Společnost je u nás bohužel nastavená tak, že je velmi složité dostat do politiky člověka, který by s ní předtím nebyl propojen. Jinými slovy je těžké do politiky dostat čistou myšlenku. Je to dlouhodobá intenzívní práce. Věta „chyba je v systému“ je hloupá, ale v tomto případě bohužel pravdivá. Systém u nás je skutečně takový, že se na kandidátky větších politických stran nedostane člověk, který nemá v politice styky.

Nejsnazší by bylo vzít celou politickou scénu, zatřepat jí a vyházet. Pak ale nastane otázka, která zazněla na tiskové konferenci Občanského fóra někdy v devadesátém roce, kdy se přihlásil americký novinář a zeptal se: „A co teď?“

Myslím si, že nespokojenost lidí je dnes taková, že najde-li se člověk, který bude hlasitý a uvěřitelný, je šance, že výsledkem bude další celostátní stávka s cílem vyměnit politickou reprezentaci. Bylo by fajn, kdyby přišel někdo s opravdovým plánem. K němu by se pak měli přifařit revolucionáři.

Vidíte na české politické scéně někoho důvěryhodného?

Svého času jsem fandil současnému premiérovi Nečasovi. Teď mi ale přijde škoda, že jsem tak činil, protože není silný politik. Nedokážu nikoho jmenovat… Velmi sympatická mi ale byla Fischerova prozatímní vláda.

Můžete ještě prozradit, kdy vydáte své třetí řadové album?

Vyjít by mělo začátkem října. Máme už všechno nahrané, a teď už se začínáme těšit na to, jak bude přijaté. Jeho vznik byla taková domácí práce. V žádné písni nejsou použity bicí nástroje. Mám pocit, že jen ve třech je basa, jinak všechno stojí na kytaře, zubním kartáčku a psacím stroji.

Bude to tedy folková deska?

Myslím si, že ano. Ale začínám být víc obezřetný v tom, abych svou hru pojmenoval slovem folk. Jsem zkrátka člověk, který hraje své písně.