Ale už dávno předtím byl nejprve velkou filmovou a divadelní hvězdou východního Německa a po odchodu na Západ se proslavil i tam. Hrál ve filmech Agniezsy Hollandové, Istvána Szabóa, Andrzeje Wajdy, celkem má na kontě přes stovku filmových rolí. Od úspěchu Hrací skříňky se Armin Mueller - Stahl pohybuje mezi evropskými a americkými studii včetně Hollywoodu, viděli jsme ho například v Jarmuschově Noci na Zemi, Bowmanových Aktech X či Hicksově Záři. Dvakrát byl hostem karlovarského festivalu, několikrát natáčel v Praze. Na čtvrtečním zahájení Febiofestu převzal ocenění Kristián za celoživotní dílo.

Ve světě vás proslavil film Hrací skříňka. Jak na spolupráci s Costou-Gavrasem vzpomínáte?

Vlastně moc nevzpomínám, protože se s Costou vídáme pořád velmi často. Jsme dobří přátelé, naposledy jsme spolu byli před dvěma dny. Hrací skříňka byl opravdu důležitý film, především svou kvalitou. Gavras mi o té látce už předtím často vyprávěl, ale nikdy jsem to nečetl. Když mi pak nabídl roli maďarského emigranta, který je po padesáti letech důstojného a spokojeného v života v Americe obviněn z válečných zločinů, byl jsem jednak tím textem nadšen a jednak šťasten, že ho budu hrát.

Proniknutím do hollywoodské produkce jste překročil další důležitou hranici - tentokrát z Evropy do Ameriky. Už předtím jste přitom žil ve třech režimech, nacistickém Německu, NDR a NSR. Jak po všech těch zkušenostech vidíte dnešní svět?

Amerika je nejsilnější mocností světa, každý to ví, ale neměla by to pořád dávat tak okatě najevo. Člověka nebaví pořád poslouchat "já jsem nejsilnější". Je dobře, že přinejmenším část Evropy uměla říct NE ve věci války, ale je také dobře, že když teď musel Saddám Husajn vylézt z díry, viděli ho vylézat i ostatní diktátoři. A řekl bych, že jim to přece jen nahnalo trochu strachu a snad to povede i ke změně jejich chování.

Zažil jste hodně úspěchů a slávy všude, kam jste přišel. Byl v ní rozdíl a jak se teď díváte na období života ve východním Německu?

Sláva je součástí mého povolání, můj život není tajná věc a mám radost, když mě lidé poznávají. Tedy pokud mě poznají na základě dobré práce, když mě poznají podle špatné, to rád nejsem. V tomhle směru je sláva všude stejná, protože lidé jsou všude stejní a já se snažím držet těch, kteří mě mají rádi a já mohu mít rád je.

Života v bývalé NDR se rozhodně nezříkám. Hrál jsem tam ve spoustě divadelních představení lepších než pak na Západě, natočil nějakých padesát filmů a některé byly velice dobré. Nemám pocit, že to byl zmarněný život, jak se dnes někteří ze Západu snaží bývalým východním Němcům vsugerovat. Arogance Západu a stigma Východu tak uměle udržuje v hlavách lidí berlínská zeď, která je fakticky zbouraná a já jsem velmi rád, že mohu volně projíždět taxíkem a nikde na ni nenarazím. Ale v hlavách ji někteří stále mají.

Mnoho neamerických herců se nikdy nemůže prosadit v Hollywoodu kvůli jazykové bariéře. Vy jste s ní potíže neměl?

To je taková legrační věc. Já mohu tisíckrát říkat, že nejsem žid, ale stejně mě za něj v Americe považují a do rolí židů s akcentem obsazují. Teď například hraji izraelského premiéra. Američané milují takové to svoje americko-australsko-indické jazykové společenství, ale jiné ne. Jednou se mě Oliver Stone ptal, jestli bych dokázal zahrát amerického fotbalového trenéra s americkým přízvukem. Nedokázal. Mohl bych leccos natrénovat, ale improvizovat ne, tak dobrý rozhodně nejsem.

Oč ještě dnes usilujete, co vás baví?

Neumím na to odpovědět jednoduše. Myslím, že hlavně bych si přál to, co my všichni - život v míru.

Prožil jsem v Německu dva systémy, které se zhroutily a nevím, jestli se zhroutí i ten současný. Žijeme pod diktaturou peněz a techniky, která je tak rychlá, že s ní nemůžeme držet krok. Svět není v pořádku - 23 000 dětí denně umírá hladem, 850 milionů žije pod hranicí životního minima, dvě procenta Američanů mají v kapsách většinu amerických peněz. Přibývá bezdomovců, bohatí bohatnou ještě víc. Přivolali jsme duchy, které neumíme držet na uzdě. A já, stejně jako všichni, hledám smysl naší existence.

Čím vším se přitom zabýváte?

Vedle hraní je naprosto přirozenou součástí mého života malování, dokonce jsem dlouho dělal malované deníky. Myslel jsem, že to nemá žádnou cenu, protože mi to šlo vždycky snadno a já mám takový pocit, že když něco za něco stojí, musí to být výsledek těžké práce. Jako hraní nebo hudba. Také píšu. Ničím z toho nemohu příliš pomoci společnosti, ale člověk by neměl zanedbávat své talenty, když už mu je pánbůh nadělil. A ještě finančně podporuji jednu holčičku v Africe, aby mohla chodit do školy.

U mne všechno vychází z jednoho pramene, nezáleží moc na tom, co dělám, protože řečeno s jedním filozofem, "všechna umění se snaží o to, aby byla hudbou". Dřív se mě často ptali, proč nevystavuji, a já vždycky říkal, že když Bůh dovolí, abych se dožil sedmdesátky, začnu vystavovat. A ta sedmdesátka tu najednou byla jako nic - tak jsem s tím začal.