Včleňuje do zvuku pro sebe neobvyklé nástroje (klávesy, housle, cello), které dávají skladbám někdy až exotický nádech. Navíc se velmi zlepšil zpěvák Petr Hrabalik, který pomalu odkládá nesmlouvavý řev z minulých alb a mění jej ve snahu dosáhnout více hlasových poloh a porvat se vokálním klenutím. Právě on odpovídal na naše otázky.

Na novém albu Psychorama pokračujete ve zřetelném odklonu od tvrdé, nicméně pro sebe tradiční hardcoreové linie. Proč?

Psychorama vychází z naší předešlé desky The Mirror & The Mask z roku 2000. Tehdy jsme si položili základy k možnosti skloubit nám nejbližší hard core s různými dalšími žánry, a dokonce se bez něho obejít. Objevili jsme tak nový hudební prostor a řekli si, proč ho nezkoumat dál.

Zkoumání to bylo velmi důkladné, vždyť jste v posledním půldruhém roce nekoncertovali.

To je pravda. Naposledy jsme hráli na festivalu Trutnov Open Air v srpnu 2002. Pak jsme se sešli v hospodě a shodli se, že už nemůžeme dokola obehrávat staré písničky, což nás přestávalo bavit, a musíme napsat nový repertoár. Řekli jsme si také, že dokud to neuděláme, nebudeme koncertovat. Trochu rozjitřená atmosféra v kapele se uklidnila a začalo se skládat.

Proč je Psychorama deska hudebně i textově tak ponurá?

U nás písničky vznikají tak, že hrajeme a já do toho zpívám takovou tou improvizovanou angličtinou. Např. do jedné skladby mi stále lezlo spojení "it´s my homework", a já pořád netušil, jaký text okolo toho napsat. V té době jsem si někde v novinách přečetl článek, že kdesi ve Východních Čechách chytli chlapíka, který znásilňoval svou nezletilou dceru a jeho syn také. Byli to vlastně soci v lásce a já si řekl, proč to ještě nezperlit tím, že se ten kluk rozhodne tátu zabít. Prostě celé to album je o psychických poruchách. Nejdřív se mělo jmenovat Dark Sides Of The Soul, jako parafráze na název alba Dark Side Of The Moon od Pink Floyd. Pak se nám to ale zdálo dlouhé, takže vzniklo Psychorama.

Z alba je cítit vliv šedesátých let. Dílem proto, že je na něm předělávka skladby Led Zeppelin Whole Lotta Love, dílem díky undergroundové náladě. Co vás k té době tolik přitahuje?

Šedesátá léta pro mě tvoří základ veškeré současné pop hudby a i celkově to bylo fascinující období. Moc mě zajímá, protože změnilo kulturní svět. První signály přišly sice už v padesátých letech - rock"n"roll, beatnici atd. Konzervativní společnost to tehdy brala jen jako jakýsi okraj, a když se to v šedesátých pořádně rozjelo, nebyla na ten nápor připravená. Nepřála si Beatles, Stouny, Warhola nebo Zappu, nenáviděla hippies. Byl to pro ni šok, který jí bral jistoty a bořil její tradice. V té době každý experimentoval jako blázen, v umění vznikaly nové směry, ve všem byl nádech svobody. Byla to první kulturní revoluce, za kterou stáli mladí lidé. Mně osobně to v době mého dospívání lidsky i umělecky formovalo.