Vaší nejnovější rolí v Národním divadle je Harpagon, slavný hrdina Moliérovy komedie Lakomec. Vím, že lakomý rozhodně nejste, ale dokážete lačnost po penězích pochopit?

Mám s tím problém, protože o mně je známo, že jsem spíš štědrý až rozhazovačný. Ale když se za slovo lakomství dosadí vášeň, tak to pochopit umím, protože jsem vášnivý člověk. A vlastně je jedno, jestli má člověk vášeň pro sbírání známek, pro ženy nebo pro peníze.

V každé dobře napsané dramatické postavě se skrývá nějaká vášeň. A vy jste se vášnivých postav nahrál dost - ať už to byl Shakespearův Antonius nebo třeba Rybář z Roku na vsi, které zničila vášeň k ženě...

Ale Harpagon je jim velmi podobný. On mluví o penězích se stejným zaujetím a propadá jim právě tak jako oni ženám. Stejně jako Rybář je naprosto slepý k životům vlastních dětí a nejbližších lidí. A na konci hry, když zůstává na jevišti ležet se znovunalezenými penězi v rukou, tak on s tou krabičkou téměř souloží. Vášniví lidé jsou můj obor, takže vlastně i Harpagon je z mého hereckého rejstříku.

Moc komických figur jste se ale nenahrál?

To ne, Harpagon je asi tak třetí v pořadí. Jsem zaškatulkovaný spíš jako představitel dramatických rolí, ale komika mě velmi zajímá. Ostatně moji učitelé herectví Václav Voska a Vlasta Fabianová tvrdili, že dobrý herec zahraje všechno. Přesto se mi komediální role vyhýbaly.

Až přišel Harpagon, jedna z nejslavnějších rolí, kterou hráli takoví velikáni komediálního herectví jako Mošna, Neumann, Pešek, Filipovský...

Ale také například Miloš Kopecký, což byl jediný Harpagon, kterého jsem viděl, a právě ten ho hrál spíš jako nešťastného, smutného klauna, který měl v sobě i cosi šarmantního.

Harpagona hráli většinou herci, kterým nebylo víc než je teď mně, tedy třiapadesát, dokonce i mladší, ale byli stylizovaní do dědků, chodili přihrbení a lepili si falešné nosy, třeba Filipovský byl takový stařičký rozklepaný věchýtek.

Díky tomuto pojetí je Lakomec v povědomí diváků zavedený jako třeskutá legrace, ale ona to zas taková legrace není. Spíš hra o nešťastném člověku stiženém chorobnou vášní, kterému se svět rozpadá pod rukama. On se snaží vrátit světu řád a jediný řád, který uznává, je řád peněz. Není to - alespoň v našem pojetí - směšný, politováníhodný stařík, ale má v sobě cosi zrůdného, co budí strach.

Dá se na takto pojaté figuře najít vůbec něco sympatického?

Skoro ne. Snad v monologu, kdy se lidem zcela vydává všanc, ale i tam by divák mě spíš cítit úlevu, že on takový není. Ale právě tím, že k němu nejde cítit moc sympatií, protože si za všechno může sám, je pro mě Harpagon o to těžším úkolem.

Myslíte si, že Harpagon je blízký dnešní zkušenosti diváků?

Určitě. I když Lakomce nehrajeme v dobových kostýmech, nesnažili jsme se o jeho vnější aktualizaci. Domnívám se ale, že lidí podobných Harpagonovi je mezi námi dost. Lidí posedlých shromažďováním peněz, nikoli jejich spotřebováním. Stejně jako těch posedlých  vlastní důležitostí, přesvědčením, že musí mít nade vším kontrolou a že bez nich by se svět zastavil.

Jak se vám Harpagon hraje?

Je to nádherná, ale nesmírně těžká role. Nejobtížnější z těch, které jsem za dvaatřicet let u divadla hrál.

To se skoro nechce věřit. A co Peer Gynt, Mefisto, Cyrano z Bergeraku...?

Peer Gynt nese na svých ramenou zeměkouli, Cyrano se loučí se zbytečností svého života,  Mefisto organizuje celý svět a marně bojuje proti lásce - a přece je Harpagon těžší. Je to velmi zvláštně napsaná figura, stále přítomná na scéně, mluví s deseti lidmi najednou a nikoho neposlouchá, jen na všechny strany vydává příkazy. Navíc je velký sólista, což je pro mě, který jsem zvyklý hrát v kontaktu s partnerem, nesmírně těžké. Ještě jsem se s takovou postavou nesetkal. Ze všech rolí, které jsem hrál, je Harpagon nejblíž Malvoliovi ze Shakespearova Večera tříkrálového. V té sebezahleděnosti a zahořklosti jsou si dost podobní. Jenom je daleko těžší. Ale možná, že v tom hraje svou roli i věk.

Neříkejte, že vám dělá potíže zapamatovat si text?

O to ani tak nejde, i když právě Harpagon má strašně moc textu a ještě je zvláštním způsobem roztrhaný, nenavazující na sebe ani na repliky ostatních postav. Ale jak člověk stárne, pociťuje větší odpovědnost nejen za svou roli, ale za inscenaci jako celek.

Čím dál častěji si vzpomínám na Václava Vosku. Hráli jsme spolu jen v jediné inscenaci Sbohem, Sokrate. A on mi tehdy říkal: "Copak ty to máš snadný, vlítneš na jeviště, roztáhneš ruce, je ti třicet, máš dva metry a publikum je tvoje, kdežto já tam dvě a půl hodiny jen sedím a umírám. A přemýšlím o tom, jak to hrát." Tenkrát jsem se smál, dneska vím, o čem mluvil. On tomu říkal mít trému za celý vesmír.

Divadelní sezóna se láme do druhé poloviny a vy máte za sebou Cyrana z Bergeraku v Divadle pod Palmovkou a Harpagona v Národním. To není špatné bilancování...

Mám letos takovou maratónskou sezónu. Po Cyranovi přišel Harpagon a hned po premiéře Lakomce jsem začal zkoušet titulní roli ve hře Frederick francouzského dramatika Erika Emmanuela Schmitta, kterou mi nabídl šéf Divadla ABC a můj kolega z DAMU režisér Milan Schejbal. Nechtěl jsem o dalším zkoušení nic slyšet, ale ta hra mě dostala. Autor ji věnoval Jeanu Paulovi Belmondovi k padesátinám a celá se odehrává v divadelním prostředí.

Zítra vám bude třiapadesát, v divadle se pohybujete od dětství - vaše maminka byla herečka. Znamená to, že vám je tento text blízký?

Když jsem hru četl poprvé, bylo to v noci po představení a vedle ní jsem měl na stole rozepsanou habilitační práci o herectví. Titulní postava hry, padesátiletý Frederick Lemaitre, první herec bulvárního pařížského divadla ve 30. letech 19. století, se zamiluje do nepříliš nadané adeptky hereckého umění Bereniky. A věty, které jí říká o herectví, se dokonale shodují s tím, co o něm ve své práci píšu já a co říkám svým studentům na DAMU. Takřka doslova, až jsem se lekl.

Úplně jsem tomu textu propadl, je to hořká komedie, která smrdí herectvím, šminkami a divadlem. Navíc se v roli Bereniky objeví v alternaci s Kateřinou Lojdovou moje studentka z DAMU Zuzana Kainarová, a já jsem si okamžitě vzpomněl, jak jsem jako student strašně toužil hrát se svým učitelem Voskou. Takže i to je důvod, proč se té roli nechci a nemohu vyhnout. Premiéra má být v polovině března. A na konci sezóny mě v Národním čeká ještě malá role v Havlově Pokoušení.