Program Febiofestu

Kdo jsou ti barbaři, o nichž ve svém filmu mluvíte?

Barbaři jsou pro nás vždy ti druzí, jak už věděli Řekové. Oni tak nazývali všechny ostatní, co nebyli Řeky. Dnes Američané rovněž věří, že jsou první zemí svobody a demokracie na světě, zatímco druhé považují za barbary. Ale v mém filmu se střetává umírající otec, intelektuál, učitel dějepisu a socialista 60. let se synem, jenž v životě nepřečetl jedinou knihu. Dětství naopak strávil nejspíše u videoher a dnes je byznysmenem, jenž obchoduje s ropou. Pro starého muže představuje barbara, stejně jako celá nastupující mladá generace. Otec si myslí, že on je posledním mohykánem bývalé kultury.

Patříte ke generaci roku 1968. Jak ji dnes zpětně hodnotíte?

To byla poslední generace, jež ještě snila. Žila různými ideologiemi a -ismy, největší ohlas měl tehdy marxismus. Představoval pro nás vlastně sen. Zatímco vy jste mohli pochopit hned, o co jde, my v Severní Americe jsme museli čekat až na anglické vydání Solženicynovy knihy Souostroví Gulag. Teprve pak jsme viděli a ztratili i všechny sny a iluze, až nám nakonec nezbylo nic, žádné politické ani společenské naděje. Tahle generace odejde už s prázdnou jako ten otec z filmu. Ale podivnou prázdnotu zažívá dnes i celá západní společnost.

Prázdnotu z čeho?

Nemůžeme se ubránit pocitu, že vše kolem zaniká a mizí. Náš svět je snad znovu "vystaven barbarům", kteří mohou kdykoliv přijít. Ale kdo a co to bude, těžko říct.

Já jsem byl přesto trochu jiný. Nezůstal jsem v akademickém prostředí, šel jsem ze školy rovnou točit filmy, třeba i o dělnících v továrnách. Takže předtím, než jsem se stal ideologem, už jsem byl filmařem. A ten rozdíl byl důležitý. Nakonec zůstaly filmy, které jsem natočil, nejenom zmařené iluze.

Ve svém filmu ukazujete i záběry z 11. září a z útoku na New York. Co tato událost podstatného změnila?

Amerika zůstala jedinou supervelmocí a impériem. Ovšem i tohle impérium, stejně jako každé impérium, je neustále napadáno a ohrožováno. Amerika se v poslední době zapojuje do válek. Ani nevíme, jakou může vést příště. Možná proti Severní Koreji, proti Pákistánu nebo snad Kolumbii kvůli drogovým kartelům? V každém případě hájí malými lokálními válkami své impérium.

Bude nyní americká společnost založená na strachu?

Události 11.září jsou výjimečné tím , že najednou Američané viděli, že někdo může zaútočit rovnou na New York. To se předtím nikdy nestalo. Nyní je zřejmé, že má Amerika strach, ale to nesnižuje její sílu. Právě naopak. Rozhodně zůstane ozbrojená až po zuby.

Jste známý filmem Ježíš z Montrealu. Pohrával jste si v něm s nápadem, co by se stalo, kdyby se Ježíš objevil v dnešním světě. Myslíte, že by jej lidé znovu ukřižovali?

Ježíš je svatý, je to někdo, koho společnost většinou nemůže snést. Mimochodem je to tím horší, čím pevněji je náboženství ve společnosti zakotveno. Ale je klidně možné, že už by se o něj dnes vůbec nikdo nezajímal. Obzvláště ve společnosti, kdy se zdá, že nezáleží na ničem. Každý může mít jakékoliv názor a vše je dovoleno.

Jak vás ten příběh napadl? Mělo na to nějaký vliv, že pocházíte ze silně katolické rodiny?

Už od svých patnácti let se nepočítám mezi věřící, jsem agnostik. Tím ovšem nepopírám různé vlivy mé rodiny a prostředí. Jednou jsem takhle potkal mladého herce, jak vychází z divadla. Připadal mi zajímavý a proto jsem jej požádal, jestli by nepřišel na natáčení.

Připravoval jsem tehdy jednu reklamu. Když se ale objevil, měl vousy a omlouval se, že si je nemůže oholit, protože je Ježíš. Zarazilo mě to. Snažil jsem se zjistit, proč se považuje za Ježíše, jestli náhodou nepatří k nějaké sektě. Jenže on odpověděl, že je Ježíš, protože to je jeho práce. Hraje jej na divadle, v montrealské katedrále, kde se uvádějí pašije pro turisty a místní herci si tam přivydělávají. Šel jsem se na jejich představení podívat a dostal nápad na film.

Ve filmu Invaze barbarů se naopak zabýváte i něčím úplně jiným, totiž sexuální revolucí 60. let. Alespoň zestárlí hrdinové na ni vzpomínají jako na dobu mládí a svobody. Tehdy bylo, jak říkáte, dovoleno vše.

Sexuální svoboda trvala od roku 1965, kdy byly vynalezeny antikoncepční pilulky, do začátku osmdesátých let, kdy se objevil AIDS. Tehdy jste mohl teoreticky spát s kdekým. Už jste se nemusel bát otěhotnění a ještě jste neznal strach z téhle nemoci. Lidem se zdálo, že si mohou užívat zcela svobodně a bez závazků. Ale Invaze barbarů je i o tom, jak se tohle vše jeví z odstupu. Jak rodičům jejich vlastní děti nakonec vyčítají, jak žili, že ony kvůli tomu například nikdy pořádně nepoznaly svého otce nebo matku.

Co pro vás znamená svoboda?

To je velmi těžká otázka. Dnes se svět zcela obrátil a jsme postaveni před problém úplně jiný, než jste zažili například vy v době socialismu. Vše je dovoleno, můžete vyjít na ulici a na stěnu napsat, že ministr je kretén. Ale nikdo se o to nestará. A přesto, když se podíváte na ulici, můžete například vidět, že někteří se stejně oblékají, stejně se stylizují. Proč? To je záhada. Ale já nejsem filozof, abych o tom vedl učené hovory. Jsem filmař a vyprávím příběhy, protože mě to odmalička bavilo. Kdybych se stal filozofem, dělal bych něco jiného, filozofoval bych, psal knihy, pořádal konference. Ale takhle...