Velká část veřejnosti ji především po listopadu 1989 ovšem vnímala jako přesvědčenou komunistku, kterou zůstala i po převratu. V posledních dvaceti letech se účastnila řady stranických akcí, na nichž často recitovala angažované verše.

Narodila se 25. května 1928 v Kociánovicích u Hradce Králové jako nejmladší ze čtyř dětí v chudé rodině. Když jí bylo pět let, otec zemřel a její rodina se přestěhovala do Prahy. DAMU absolvovala v roce 1950. O rok později nastoupila jako nadějná herečka do tehdejšího pražského Ústředního divadla Československé armády, dnešního Divadla na Vinohradech.

Na jeho scéně vytvořila až do svého odchodu v roce 1990 desítky rolí. Zhruba dvacet postav ztvárnila také ve filmu. Kromě Rysové v Králi Šumavy hrála například Boženu Němcovou ve Vávrově Horoucím srdci nebo Cyrilovou v jiném Vávrově snímku Putování Jana Amose. Často také spolupracovala s rozhlasem, dabingem a věnovala se přednesu. Do komunistické strany vstoupila již v roce 1946. V roce 1968 se pak stala jednou z klíčových postav normalizační kultury.

Už na počátku následujícího roku na sebe upozornila účastí na založení Leninského svazu mladých, který měl navázat na zaniklý Československý svaz mládeže. Projekt ale neměl naději na existenci a jeho činnost skončila v roce 1970 se vznikem Socialistického svazu mládeže. V roce 1972 se Švorcová stala předsedkyní Svazu českých dramatických umělců a od roku 1976 byla členkou ústředního výboru KSČ. Vojtěch Filip, šéf KSČM, včera Právu řekl, že si ji lidsky velmi vážil. Byla to podle něho vynikající herečka a recitátorka. Vyzdvihl také, že se nikdy nezpronevěřila své myšlence. „Nikdy se nesklonila ani před nespravedlivými útoky vůči své osobě a vůči straně, k níž se hlásila,“ uvedl.

Dokázala pomoci

Bez pochybností Švorcová vzpomínala na svůj přednes takzvané anticharty, kterou přečetla v lednu 1977 na shromáždění umělců a kulturních pracovníků v pražském Národním divadle. „Nešlo mi to proti srsti. Pavel Kohout a Jiří Pelikán byli lidé, za kterými jsme v mládí šli, od nichž jsme se učili. Měla jsem pocit, že zběhli od praporu,“ vysvětlila před několika lety. Na její působení v čele Svazu českých dramatických umělců ale všichni nevzpomínají jen ve zlém. Podle pamětníků některým svým kolegům, kteří se ocitli v problémech, pomohla. Přimluvila se kdysi například za Jiřinu Bohdalovou, která si „pustila pusu na špacír“.

„Nikdy mi neublížila a svým způsobem si jí vážím, že nepřevlékla rychle kabát a nepoplivala si tím tak celý svůj život,“ řekla Bohdalová. Spíše pozitivní zkušenost měli se Švorcovou i členové Ypsilonky nebo loutkář Josef Krofta. Jinak ji ale vidí Pavel Landovský, který v 70. letech emigroval. „Byla dobrá herečka, ale špatný a hloupý člověk, který nevědomky podporoval totalitní vládu a její zločiny. Švorcová byla v týmu těch, kteří se zasloužili o můj déle než dvacetiletý zákaz v československých sdělovacích prostředcích,“ řekl.

„V době normalizace, kdy jsem byla ve vysokých funkcích, se mi nabídky vůbec nehrnuly,“ postěžovala si Švorcová před pár lety na to, že od počátku 70. let u filmu příliš nepracovala. Přes členství ve vedení KSČ ale na hereckou dráhu nikdy nerezignovala. Byl pro ni velký šok, když jí kolegové z Vinohrad na schůzi Občanského fóra vyjádřili v listopadu 1989 nedůvěru.

„Neměla jsem jiné východisko než dát hodinovou výpověď a jít do důchodu. Odehrála jsem poslední představení, vyklidila stolek, u kterého jsem stárla čtyřicet let, a sbohem navždy,“ řekla o odchodu ze souboru.