Metheny v rozhovorech říká, že jde o jeho nejintimnější album, a v tomto případě asi nepůjde o reklamní trik. Zabývá se na něm sám sebou a rozhodně nejde moc vstříc masovému publiku. Prokutal se až do svého dětství a vzpomněl si na první skladby, které se v životě naučil na kytaru. Poté je radikálně přepracoval.

Jde o první album za asi třicet let, kdy Metheny vůbec neskládal, ale kouzlil s již hotovými písněmi. Rozmetal známé aranže a harmonie natolik prazvláštně pokroutil, že chvíli trvá, než poznáte i relativně populární songy. A některé asi nepoznáte vůbec.

Na albu nepoužil žádnou kapelu ani elektroniku, vše jsou pouze akustické kytary. Typické je pro ně velmi vláčné tempo, časté odmlky a nečekané odbočky od hlavních melodií. Někdy se Metheny ve svém introvertním přemítání až příliš zamotá. Mám na mysli především jeho pojetí slavné latinoamerické Dívky z Ipanemy, kde zrušení původního rytmu a jistá beztvarost vadí.

Ale jsou tu jiné věci – třeba The Sound of Silence od Paula Simona nebo romantický hit Cherish z roku 1966, který mívali ve svém repertoáru takové veličiny jako Nina Simone a The Four Tops. Půvabně křehká je také melodie Rainy Days and Mondays od The Carpenters .

Metheny je nepochybně virtuóz, a tak často nakonec nezáleží na tom, kterou ze skladeb hraje. Všemu dodává svůj osobitý punc a meditativní atmosféru, která se nehodí na party, ale funguje ideálně jako soundtrack pro tichý letní večer na zahradě nebo podřimování v houpací síti...

Celkové hodnocení: 75 %