Den před sobotním koncertem na Sázavafestu jste strávili v Praze. Jak jste si ho užili?

Theo Hutchcraft (zpěv): Bylo to fajn, večer jsme vyrazili ven a dobře se bavili. Před přesunem na koncert jsem ještě navštívil výstavu mladých umělců. Bylo to bláznivé, hrozně temné. Kde jen to bylo? Nevím přesně. Ale každopádně to bylo opravdu dobré. Mělo to výjimečný charakter. Hodně umělců si je navzájem podobných, ale tihle měli svůj styl.

V červnu jste hráli na slavném festivalu Glastonbury. Viděli jste koncert U2, kteří tam vystupovali také?

Hutchcraft: Neviděli, ale viděli jsme Coldplay. Moc se nám líbili. U2 nemáme tak moc rádi.

Obě tyto kapely porážíte v anketě britského serveru NME.com o nejlepší vystoupení letošního Glastonbury. Jaký z toho máte pocit?

Adam Anderson (klávesy): Je to bláznivé. Náš koncert byl v pohodě, ale asi byl sotva lepší než ostatní. Pochybuju, že jsme byli lepší než Beyoncé.

V rozhovorech uvádíte, že jste stále nezačali skládat nové písničky. Opravdu jste nenapsali ještě ani jednu?

Hutchcraft: Už ano, právě jsme začali. Několik posledních týdnů opět píšeme. Strávili jsme tím už dost času.

Anderson: Byl to vzrušující okamžik, když se nám opět podařilo zapojit tu část mozku, na kterou jsme předtím úplně zapomněli.

Dovedete odhadnout, kdy by se fanoušci mohli dočkat nového alba?

Hutchcraft: To záleží na tom, jak nám to půjde a kdy budeme připraveni. Zatím je brzy, opravdu jsme na úplném začátku.

Anderson: Vidím to někdy na příští rok.

Už 8. října přijedete do České republiky letos potřetí. Je nějaká naděje, že v Praze zazní nová písnička?

Anderson: Myslím, že ano. Chceme v té době mít nejméně jednu novou, protože když už to bude letos opravdu potřetí, nemělo by to být stejné. Lidé nám občas říkají, že naše koncerty jsou krátké. My máme ale jenom jedno album, takže víc zahrát nemůžeme. Máme jen patnáct písniček.

Může být turné rutina?

Anderson: Z části jistě. Opravdu je to hodně rutinní, dny jsou si podobné. Ale je to i vzrušující, každý den jste v jiné zemi. Často na opravdu kouzelných místech. Rozhodně si nelze stěžovat. Je to práce snů, často připomíná prázdniny. Ty naše už trvají víc než rok.

Někteří muzikanti tvrdí, že když se vrátí z turné domů, musejí se vyrovnávat s pocitem samoty. Cítíte to také tak?

Anderson: Návraty jsou hodně těžké. Velmi si zvyknete na život na cestě, stane se z toho váš normální život, který by nemusel ani nikdy skončit. Když přijedete domů, často se cítíte úplně izolovaný. Když se na chvíli zastavíte, je to trochu děsivé.

Hutchcraft: Každý den máme kolem sebe minimálně patnáct lidí. Doma jste sám a je to docela podivné. Další zvláštní věc je, že když jsme na turné, můžeme o tom, co prožíváme, diskutovat jenom mezi sebou. Nikdo jiný totiž neví, jaké to je. V tomhle je to zvláštní práce. Svým způsobem opravdu trochu osamělá.

Cítíte na koncertech stejné emoce, které jste do písní původně vložili?

Hutchcraft: Ano. Je těžké se jim ubránit, obzvlášť proto, že jsou velmi osobní. Často si před začátkem říkám, že prostě jen opět zahrajeme tu písničku. Každé vystoupení se ale cítím stejně, jako když jsem tu skladbu psal. Je to skvělá věc, protože to znamená, že jim věřím a nikdy nemůžou ztratit své kouzlo.

Na vašem albu je bonusová píseň Verona. Co vás k jejímu napsání inspirovalo?

Anderson: Návštěva toho města. Chtěli jsme na desku napsat písničku, která by ukázala uvolněnější stránku našich osobností. Já ji beru jako legraci. Možná že ji lidé tak neinterpretují, ale je to moment úlevy na jinak velmi vážné desce.

Napíšete zase o nějakém městě?

Hutchcraft: Asi ne. I když bych si dovedl představit písničku o mnoha městech, třeba o Praze. Pojďme napsat písničku o Praze…