Hlavní obsah

Chantal Poullain: Bylo by krásné, kdybych divadlem pomohla

Právo, Radmila Hrdinová

Chantal Poullain je již řadu let hereckou stálicí Divadla Ungelt. Nejprve si zahrála s Jiřím Schmitzerem v Albeeho Hře o manželství, pak s Miroslavem Etzlerem a Jiřím Lábusem excelovala v Dürrenmattově Play Strindberg a nyní již pátým rokem hraje v Alfieriho hře Šest tanečních hodin v šesti týdnech. Momentálně na Letní scéně Ungeltu na hradčanském Novém Světě.

Článek

Na Letní scéně nehrajete první sezónu. Změnilo se za ta léta něco?

Na začátku bylo těžké sem vůbec diváky přilákat, protože tady žádné divadlo nebylo. Ale pak vznikla tradice a dneska už cítíme, že přicházejí lidé každé léto a vyloženě se sem těší.

Co pro vás znamená hrát pod širým nebem?

S představením Šašek a královna jsem s Bolkem Polívkou objela mnoho světových festivalů pod širým nebem, takže s tím mám zkušenost. A musím říct, že to miluju. Znamená to vnímat všechno, co se děje kolem vás, zpěv ptáků, šumění stromů atd. a počítat s tím.

Atmosféra venkovních představení je úplně jiná, ale nádherná – například minulý týden pršelo, ale diváci odmítli jít domů a seděli až do konce představení v pláštěnkách, určitě jim bylo zima, ale byli úžasní. Najednou přímo fyzicky cítíte, jak lidem na tom představení záleží.

Z hlediska herecké techniky je to ale hodně jiné hraní než v Ungeltu...

Samozřejmě. A nejde jen o to, že nás musí být slyšet i v poslední řadě. Vždycky si musím ten prostor znovu osahat a zdomácnět v něm tak jako v Ungeltu. To je divadlo mých snů.

V jakém smyslu?

Jednak tím, že mám ráda intimní, těsný kontakt s diváky i energii, kterou ten prostor má. Když jsem hostovala v roli Kněžny v Lucerně na jevišti Národního divadla, vnímala jsem to jako velkou poctu – hrát v české klasice s hereckými osobnostmi, kterých jsem si velmi vážila – ale ten prostor přes všechno kouzlo mi nebyl šitý na míru. A navíc – já hrozně nerada odcházím během hry z jeviště, to pak herec rychle ztrácí koncentraci.

V Ungeltu hrajeme hry pro dvě tři postavy, kde jsme pořád na scéně. No a druhý důvod, proč miluju Ungelt, je ředitel Milan Hein, který vybírá hry hercům na tělo a má pro to velký cit. To je pro mě nesmírně důležité a cenné. Já se necítím být herečkou klasického divadelního provozu i repertoáru – jednak pro svou nedokonalou češtinu, ale hlavně neumím hrát něco, co mi není blízké. Proto jsem také nikdy nebyla v angažmá.

Šest tanečních hodin jste hrála nejprve s Oldřichem Kaiserem, nyní je vaším partnerem Pavel Kříž. Co pro vás ta proměna znamená?

Olda byl skvělý partner, ale Pavel je taky vynikající. Pavel je nabitý velkou energií a dokáže mě pořád překvapovat, což mě nutí být neustále ve střehu. A to já mám ráda. Každé své představení vnímám, jako kdybych ho hrála poprvé, protože žádné není stejné a přináší mi vždy nové vzrušení. Už proto, že i když mluvím česky, tak myslím stále francouzsky. Tím je pro mě obzvlášť těžké reagovat, když třeba vypadne text. Ale to mě právě baví.

Vždycky jsem milovala zkoušení víc než hraní, a mám-li si uchovat radost z hraní, musím si vzrušující pocit hledání přenést i do repríz. Každý den přicházíte do divadla v jiné náladě, s jiným životním prožitkem, a to vše se samozřejmě do představení promítne. Není možné hrát totéž představení třeba čtyřistakrát úplně stejně.

V čem je vám Lily z Šesti tanečních hodin tak blízká?

Už to, že hraju dvaasedmdesátiletou ženu, je pro mne výzva. S Lily mě spojuje hned několik osobních momentů. Moje babička byla bigotní katolička a já jsem vyrůstala v klášterní škole, což pro mě nebylo snadné, protože jsem v určitých letech byla dost nezkrotná a těžko jsem snášela netoleranci tohoto prostředí. Víra pro mě byla a je důležitá, ale zažila jsem tehdy ze strany kněze zradu zpovědního tajemství, a i když šlo jen o holčičí tajemství, těžce to otřáslo mou důvěrou v církevní instituci. O to víc si rozumím s Lily, jež kvůli despotismu své víry ztratila dceru.

A potom – Lily, stejně jako já, prošla zkušeností s rakovinou. Když jsem před časem bojovala s touto nemocí, chodila jsem z ozařování rovnou do divadla za Lily, abych z ní načerpala energii. Vždycky jsem své postavy konfrontovala se svou zkušeností. Hru o manželství jsem prožívala skrze svůj rozchod s Bolkem a tehdy také mi divadlo pomohlo.

A vy zase divadlem pomáháte jiným...

Snad. Přála bych si, aby tomu tak bylo. Protože když vnímám všechnu tu bídu, terorismus, fanatismus, násilí tohoto světa, pociťuju strašnou beznaděj a říkám si, jestli to, že hraju divadlo, stačí. I proto mám svou nadaci, která pomáhá zpříjemnit prostředí dětských nemocnic, ale stále víc cítím tendenci k extrémní destrukci tohoto světa jako strašně nezdravou sílu. A nevím, co proti tomu dělat. Takže kdybych divadelním představením dokázala pomoci aspoň jednomu člověku v publiku, bylo by to krásné a neměla bych takový pocit marnosti.

Reklama

Související témata:

Související články

Traband: Hudba se bude drát nahoru vždycky

Skupina Traband vydala album Neslýchané s DVD pro neslyšící. "Myslím, že hudba se bude drát nahoru vždycky a bude se drát od lidí, kteří mají potřebu nedělat...

Výběr článků

Načítám