Na Letní scéně nehrajete první sezónu. Změnilo se za ta léta něco?

Na začátku bylo těžké sem vůbec diváky přilákat, protože tady žádné divadlo nebylo. Ale pak vznikla tradice a dneska už cítíme, že přicházejí lidé každé léto a vyloženě se sem těší.

Co pro vás znamená hrát pod širým nebem?

S představením Šašek a královna jsem s Bolkem Polívkou objela mnoho světových festivalů pod širým nebem, takže s tím mám zkušenost. A musím říct, že to miluju. Znamená to vnímat všechno, co se děje kolem vás, zpěv ptáků, šumění stromů atd. a počítat s tím.

Atmosféra venkovních představení je úplně jiná, ale nádherná – například minulý týden pršelo, ale diváci odmítli jít domů a seděli až do konce představení v pláštěnkách, určitě jim bylo zima, ale byli úžasní. Najednou přímo fyzicky cítíte, jak lidem na tom představení záleží.

Z hlediska herecké techniky je to ale hodně jiné hraní než v Ungeltu...

Samozřejmě. A nejde jen o to, že nás musí být slyšet i v poslední řadě. Vždycky si musím ten prostor znovu osahat a zdomácnět v něm tak jako v Ungeltu. To je divadlo mých snů.

V jakém smyslu?

Jednak tím, že mám ráda intimní, těsný kontakt s diváky i energii, kterou ten prostor má. Když jsem hostovala v roli Kněžny v Lucerně na jevišti Národního divadla, vnímala jsem to jako velkou poctu – hrát v české klasice s hereckými osobnostmi, kterých jsem si velmi vážila – ale ten prostor přes všechno kouzlo mi nebyl šitý na míru. A navíc – já hrozně nerada odcházím během hry z jeviště, to pak herec rychle ztrácí koncentraci.

V Ungeltu hrajeme hry pro dvě tři postavy, kde jsme pořád na scéně. No a druhý důvod, proč miluju Ungelt, je ředitel Milan Hein, který vybírá hry hercům na tělo a má pro to velký cit. To je pro mě nesmírně důležité a cenné. Já se necítím být herečkou klasického divadelního provozu i repertoáru – jednak pro svou nedokonalou češtinu, ale hlavně neumím hrát něco, co mi není blízké. Proto jsem také nikdy nebyla v angažmá.

Šest tanečních hodin jste hrála nejprve s Oldřichem Kaiserem, nyní je vaším partnerem Pavel Kříž. Co pro vás ta proměna znamená?

Olda byl skvělý partner, ale Pavel je taky vynikající. Pavel je nabitý velkou energií a dokáže mě pořád překvapovat, což mě nutí být neustále ve střehu. A to já mám ráda. Každé své představení vnímám, jako kdybych ho hrála poprvé, protože žádné není stejné a přináší mi vždy nové vzrušení. Už proto, že i když mluvím česky, tak myslím stále francouzsky. Tím je pro mě obzvlášť těžké reagovat, když třeba vypadne text. Ale to mě právě baví.

Vždycky jsem milovala zkoušení víc než hraní, a mám-li si uchovat radost z hraní, musím si vzrušující pocit hledání přenést i do repríz. Každý den přicházíte do divadla v jiné náladě, s jiným životním prožitkem, a to vše se samozřejmě do představení promítne. Není možné hrát totéž představení třeba čtyřistakrát úplně stejně.

V čem je vám Lily z Šesti tanečních hodin tak blízká?

Už to, že hraju dvaasedmdesátiletou ženu, je pro mne výzva. S Lily mě spojuje hned několik osobních momentů. Moje babička byla bigotní katolička a já jsem vyrůstala v klášterní škole, což pro mě nebylo snadné, protože jsem v určitých letech byla dost nezkrotná a těžko jsem snášela netoleranci tohoto prostředí. Víra pro mě byla a je důležitá, ale zažila jsem tehdy ze strany kněze zradu zpovědního tajemství, a i když šlo jen o holčičí tajemství, těžce to otřáslo mou důvěrou v církevní instituci. O to víc si rozumím s Lily, jež kvůli despotismu své víry ztratila dceru.

A potom – Lily, stejně jako já, prošla zkušeností s rakovinou. Když jsem před časem bojovala s touto nemocí, chodila jsem z ozařování rovnou do divadla za Lily, abych z ní načerpala energii. Vždycky jsem své postavy konfrontovala se svou zkušeností. Hru o manželství jsem prožívala skrze svůj rozchod s Bolkem a tehdy také mi divadlo pomohlo.

A vy zase divadlem pomáháte jiným...

Snad. Přála bych si, aby tomu tak bylo. Protože když vnímám všechnu tu bídu, terorismus, fanatismus, násilí tohoto světa, pociťuju strašnou beznaděj a říkám si, jestli to, že hraju divadlo, stačí. I proto mám svou nadaci, která pomáhá zpříjemnit prostředí dětských nemocnic, ale stále víc cítím tendenci k extrémní destrukci tohoto světa jako strašně nezdravou sílu. A nevím, co proti tomu dělat. Takže kdybych divadelním představením dokázala pomoci aspoň jednomu člověku v publiku, bylo by to krásné a neměla bych takový pocit marnosti.