Co atraktivního může nabídnout Moravská galerie v Brně během letní turistické sezóny?

Klimatizované prostory Uměleckoprůmyslového muzea. Ale vážně. Právě jsme zahájili monografickou výstavu loňské laureátky Ceny Michala Ranného Mileny Dopitové. Do konce října je šance pod názvem Moravská národní galerie zhlédnout lehce ironizující zamyšlení nad tím, jak by mohla vypadat prezentace našich sbírek, pokud bychom byli centrálním muzeem umění pro Moravu jako samostatný stát.

V srpnu otevřeme v rámci oslav padesáti let vzniku Moravské galerie v Brně projekt The Best of, pro nějž exponáty z našich sbírek vybírali například astrofyzik a světová kapacita Hořava, slovenská moderátorka Adéla Banášová, ekonom Tomáš Sedláček, brněnský primátor Roman Onderka a další lidé, kteří s muzeem nemají profesně nic společného.

Nedaleká Vídeň je pro Brno, co se týče výstav, obrovskou konkurencí. Dá se tato nevýhoda nějak pozitivně využít?

Zatím jsme se s tím nedokázali vypořádat. Jsme v úzkém kontaktu s Albertinou, Belvederem a s Rakouským muzeem užitého a současného umění (MAK), už za sebou máme řadu společných projektů v Muzeu Josefa Hoffmanna v Brtnici, ale marketing, který by zasáhl obyvatele Vídně i celého Rakouska, je v plenkách. Tady by mělo být daleko dravější město Brno a Jihomoravský kraj.

Setkal jsem se s názorem, že Moravská galerie je jakousi průrvou, kudy lze navzdory památkovému zákonu vyvést umělecká díla do zahraničí. Mám na mysli případ vývozu a prodeje sochy Wilhelma Lehmbrucka z prvořadé kulturní památky, jakou je brněnská vila Tugendhat. Milan Knížák v Právu v únoru tvrdil, že bez vědomí svých podřízených nechal vyvézt ředitel Moravské galerie v Brně Picassův obraz a celý případ byl podivný…

Nechci spekulovat, odkud se podobný nesmysl vzal. To, co uvádíte, jsou dva zcela odlišné případy. Lehmbruckova socha byla předmětem restituce, a my jsme měli eminentní zájem získat ji zpět. Když začala být jednání s restituenty podezřele mlhavá, pro jistotu jsme dokonce iniciovali žádost o prohlášení díla za kulturní památku. Návrh zamítl příslušný odbor ministerstva kultury. To je prosím bez komentáře.

Druhý uváděný příklad se týkal Picassovy kresby, restituované už v 90. letech, ale z Národní galerie. V tomto případě jsem se po pečlivé úvaze rozhodl, že vývoz povolím. Šlo o práci na papíře, nikoli o obraz. Pocházela ze sbírky, která jako celek už dávno neexistuje a nebyla prohlášena za kulturní památku. Navíc mi nepřijde správné v případě kresby omezovat vlastnická práva, aniž by byla alespoň minimální šance na její výkup státem.

Jestliže jsem vzal odpovědnost na sebe, pak s vědomím toho, že se jedná o legální, ale zcela specifické a z mého pohledu principiální rozhodnutí. Připomínám, že od té doby uplynuly čtyři roky. Složitý problém vývozů a statutu kulturní památky by se tak jako tak měl stát předmětem samostatné debaty a metodické diskuse s odborníky i s ministerstvem kultury. V tomto ohledu se mi líbí britský princip, kdy možnost omezení vlastnických práv ze strany státu kompenzují jisté povinnosti, například realizace předkupního práva, tedy povinnost zakoupit dílo do státní sbírky.

Prahu i Brno míjí řada zajímavých putovních výstav. Proč nemají zastávky u nás?

Putovní výstavy jsou zkrátka nad naše možnosti. Poměr mezi náklady a příjmy vychází v Česku výrazně hůř než v západní Evropě. Ale nerezignovali jsme, teď si budujeme pozici seriózního partnera. Na druhou stranu se nám daří vyvážet vlastní projekty. Například v září v rotterdamské Kunsthalle přebírají profilovou výstavu loňského bienále grafického designu Cosi tísnivého – surrealismus a grafický design, kterou připravil britský kurátor Rick Poynor. A máme v plánu spolu s vídeňským MAKem uspořádat velkou výstavu Josefa Hoffmanna.

Spolupracujete nyní na výstavním projektu s Německým muzeem hygieny v Drážďanech. Co si slibujete od této téměř negalerijní instituce?

Pro uskutečnění mimořádně náročné výstavy Obrazy mysli, s jejíž ideou přišel náš přední historik umění Ladislav Kesner, jsme hledali zahraničního partnera. Zájem projevilo muzeum ve Wolfsburgu a v Karlsruhe, ale Deutsches Hygiene-Museum v Drážďanech, což je velmi respektovaná instituce, se angažovalo nejvíc. Nadto jsou některé tamější projekty hodně spojené s výtvarným uměním.

Naše výstava chce vůbec poprvé zkoumat i na velmi slavných příkladech způsoby, jakými věda a umění od renesance po současnost zobrazují práci mysli. Vedle kreseb Leonarda da Vinci z britských královských sbírek nabídne velká jména, jako jsou Rembrandt, Cranach, Dürer či Kokoschka, ale také modely mozku z 18. století z Itálie, vědecké kresby a digitální obrazy, s nimiž pracuje dnešní neurověda. U nás výstava začne v prosinci a podstatně ji rozšiřujeme o umělecká díla zapůjčená ze zahraničí.