Není tedy divu, že právě tam nahrála své třetí album Night Walk With Me, které momentálně představuje na českých letních festivalech a má za sebou i domácí miniturné po boku americké písničkářky Suzanne Vega. Nejenom o nahrávce vypráví zpěvačka Saša Langošová.

Čím si vysvětlujete, že pro české posluchače jste spíše alternativní kapela, zatímco vaše písničky mají podobný zvuk jako ty, které jsou ve Spojených státech chápány jako střední proud?

Podle mě je to tím, že hudba, kterou děláme, se čím dál víc upíná k americkým vzorům. Tenhle styl u nás asi nikdy nebude široce populární. Další důvod je, že jsme málo ambiciózní. Hudba je pro nás hlavně zábava a my možná málo přemýšlíme o tom, jak se dostat do širšího povědomí. V neposlední řadě může být důvodem i to, že jsme mezi druhou deskou a tou novou měli poměrně dlouhou pauzu. Způsobily ji ale tak zásadní okolnosti, že to nešlo udělat jinak.

November 2nd, zleva Tomáš Brožek (bicí), Vladimír „Guma“ Kulhánek (baskytara) a Roman Helcl (kytara).

November 2nd, zleva Tomáš Brožek (bicí), Vladimír „Guma“ Kulhánek (baskytara) a Roman Helcl (kytara).

FOTO: Archiv, Právo

Přinesla ta nucená pauza nějaké pozitivum?

Díky tomu, že jsme na albu pracovali až poslední tři roky a dokončovalo se před pár měsíci, ho mohl míchat Tchad Blake. To by se asi jinak nepodařilo. Pro mě osobně to bylo splnění snu, protože ho jako producenta a studiového inženýra mám ráda od svých třinácti čtrnácti let. Míchal spoustu mých oblíbených desek a já úplně zbožňuju temný zvuk, který jim dává. Myslím si, že našim písničkám jeho práce velice pomohla. Dokázal z nich dostat energii a atmosféru, která v nich měla být. Běžný posluchač to sice asi neocení, ale písničkám ta výsledná atmosféra dodává na upřímnosti, která může mnohé oslovit.

Jaká atmosféra to je?

Dostali jsme se hlouběji, a to jak emocionálně, tak hráčsky. Členové naší kapely jsou už mezi sebou propojení tak, že výsledné sdělení je sevřenější a jasnější. Texty jsou také dost silné. Všechno to napětí, které v písničkách má být, se může během míchání ztratit. Tchad Blake ho ale naopak umocnil. Když jsem slyšela výsledné mixy poprvé, šel mi z toho po zádech mráz.

Vrací se to i při koncertech?

O to mi jde ze všeho nejvíc. Snažím se natolik uvolnit a ponořit do písniček, aby se energie mezi muzikanty spojila a oslovila i posluchače. Vždycky se to nepodaří, ale pokud ano, děje se něco nepopsatelného. Člověk má pocit, že splývá s celým vesmírem. Vyžaduje to samozřejmě velkou koncentraci, sebedisciplínu a schopnost poslouchat ostatní v kapele. Hraje v tom samozřejmě roli i text. Některé pasáže z písniček se mě dotýkají přímo bytostně.

Existuje v textech nějaké téma, které provází celou desku?

Jedno téma to určitě není. Byla jsem ale překvapená, když si někteří moji kamarádi přečetli texty ještě předtím, než jsme je dali do bookletu, a pak mi řekli, že jsou strašně negativní a depresivní. Já ten pocit neměla. Když jsem se ale nad nimi znovu zamyslela, uvědomila jsem si, že posledních pár let v mém životě bylo velmi krizových.

Stala se spousta negativních věcí a psaní textů pro mě byla terapie. Negativní věci jsem při tom přetvářela v něco nového, tvůrčího a kreativního. Proto se do textů dostala řada temných prvků. Beru to tak, že když člověk překoná to nejhorší a vrhne se do něčeho tvůrčího, tak už je to dobré.

Jaké negativní věci se staly?

Měla jsem pár těžkých let. Moje maminka byla vážně nemocná, šla z nemocnice do nemocnice a z léčebny do léčebny, no a samozřejmě to nedopadlo dobře. V té době nejen že jsem nemohla psát, ale nebyla jsem schopná ani zpívat. Bylo to tak hrozné, že jsem nemohla dělat nic emocionálního. Trvalo to možná rok, než jsem se z toho dostala, a další rok mi zabralo, než jsem se dostala do normální psychické pohody.

Písničku jsem o tom byla schopná napsat až po čtyřech letech. Jmenuje se 100 Years. Později jsem měla vážné zdravotní problémy i já. V tom období jsem se změnila z bezstarostného teenagera v člověka, který se musí naučit vyrovnávat s těžkými dny svého života. Když se to ale povede, člověk je mnohem silnější a uvědomuje si životní priority.

Nechybí vám to „bezstarostné teenagerství“?

Vůbec ne. Nechtěla bych, aby mi bylo zase šestnáct. V těch letech se člověk srovnává sám se sebou, musí si pořád něco dokazovat, ale teprve později zjistí, že to vůbec nebylo potřeba. Myslím si, že jsem v těch letech byla úplné tele, a jsem ráda, že to mám za sebou.