Co vás vede k tomu, že stále pokračujete?

Jsou tu dva důvody: kromě toho pragmatického, že je to moje zaměstnání, tím hlavním je, že ve mě nic nevyhaslo. Měl-li jsem nějaký vnitřní důvod k tvorbě před deseti dvaceti lety, mám ho i nyní - jen je stále obtížnější díla realizovat. Lidé, kteří přicházejí do kapely, se s ní již  neidentifikují tak, jako ti, kteří ji zakládali, pomáhali vytvořit vlastní styl a vším se prokousali. Ti noví se musí ztotožnit s něčím jiným, v komerční sféře to bývají třeba peníze, ale ty nabídnout nemohu. Proto je v kapele tak velká fluktuace.

A pak mám řadu rozdělaných věcí, plánů a cílů, plno rozjednaných projektů,  rád bych zúročil energii, kterou jsem do toho za poslední dva tři roky dal.

Nikdy ale nejde dodělat všechno, jednou přijde smrt.

To je pravda, ale aspoň je třeba se pokusit. Kdybych měl pocit, že už dělám hudbu jen z rutiny, tak v tom nepokračuji, ale mě tvorba baví, naplňuje určitou mou potřebu . Byl bych rád, kdyby vydání desky bylo chápáno jako stejný počin, jako když třeba vyšla básnická sbírka Seiferta v první polovině 20. století. Že to má na kulturním poli nějaký význam, chci aby každá deska měla smysl, důležitost, proto taky nemám rád tlak na četnost. Čekám až téma uzraje.

Na čem pracujete a co chystáte?

Dělám loutkovém divadelním představení  s Aurelem Klimtem, ze kterého možná časem bude i film, snad se bude točit i Fimfárum II, pro něž bych měl skládat hudbu . Také bych měl učit ve Zlíně - hudbu k animovaným filmům. Pořád mám v hlavě plán udělat s The Residents něco na motivy knihy Labyrint světa a ráj srdce. Co se Už jsme doma týče, jezdíme s novou deskou, která vyjde letos v USA, Japonsku a v Polsku.

Nestává se vám, že byste byl bez nápadu?

Když sedím nad prázdným papírem, tak se mi občas stává, že mě nenapadá konkrétní podoba, ale neděje se mi, že by mě nenapadala témata. To se mi vlastně ani nemůže stát, protože se věnuji víceméně pořád jednomu tématu. Ale dělat po celý život jedno téma je třeba v poezii docela běžné, jen u kapel se o tom tolik nemluví.

Zdá se mi, že rozdíl mezi vašimi skladbami v osmdesátých letech byl větší než jaký je mezi alby v dekádě následující?

Nemám potřebu hledat nový styl, nesleduji aktuální trendy, spíš než do šíře bych raději šel do hloubky, každá deska je rozvinutím té předchozí, je to krystalizace, uvědomění si dalšího úhlu pohledu

Při poslechu všech desek Už jsme doma by se dala vysledovat jednotící témata, třeba  debut Uprostřed slov a předposlední Uši spojuje téma komunikace, respektive neschopnosti komunikace.

Nebojíte se klišé? Jak se jim vyhýbáte?

Úplně vyhnout se mu nelze, ale jsou klišé dvojího druhu, jde o to, zda přejímám od ostatních, jak to dělají oni, případně obecnou představu jak by se to mělo dělat,  nebo jestli opakuji sám sebe. Vyvarovat se klišé lze pouze upřímností, tím, že se např. programově nebudu klišé vyhýbat. Když mě napadne něco, co je podobné tomu, co jsem udělal třeba před deseti lety, ale skutečně to tak opět cítím, jde o to nebát se nápad použít, i když mi vytknou, že se opakuji.

Když jsem teď připravoval vydání Rybího tuku v Japonsku, uvědomil jsem si, jak je to s tou novostí obtížné. Člověk, který tam naše CD vydává mi říkal, že druhé turné bude těžší, Japonci totiž chtějí slyšet pořád něco nového, ale aby na to šli, musí to být už známé.

Neuvažujete o tom vyzkoušet si nějakou úplně jinou formu?

Určitě mě dlouho láká psaní, i práce v Už jsme doma je pro mě vlastně psaním, kladu větší akcent na text než na muziku, i když právě spojení s hudbou je pro mě ideální. Muzika může podpořit expresi.

Zatímco malovat neumím, k psaní asi nějaké dispozice mám, ale mám vnitřní problém s tím oficiálním světem literatury, s těmi jejich setkáními, sympozii atd.  - s kravatami.

Nějaké kontakty ale mám, občas se stýkám s Ludvíkem Kunderou, potkal jsem se s Karlem Šiktancem, v Teplicích jsme nedávno dělali patafyzické sympozium se Svatavou Antošovou a Edou Vackem. Já jsem ale plebejec, žiju dlouho v rockovým světě, a ani nevím, zda se mohu nazývat intelektuálem. Mám v šuplíku nějakých 600 básniček

Ovlivnila vás nějak Amerika, kam už více než deset let jezdíte pravidelně hrát?

Ovlivnila mě také proto, že jsem tam určitou dobu bydlel a měl jsem možnost nahlédnout do společnosti. Dalo mi to intenzivní pocit, že chci být tady v Čechách, způsoby komunikace mezi lidmi mi tam nevyhovují. Pozitivní naopak je, což jsem se také naučil, že se tam nekňourá. Třeba všichni členové kapely Sleepytime Gorilla Museum, která  je na stejné úrovni jako my a  taky hraje patnáct let, mají tři čtyři zaměstnání a do muziky sami investují. Umí se však o vše sami postarat a váží si i toho mála, co mají. Tady panuje permanentní nespokojenost s něčím. Já jsem rád, že mohu dělat to, co mě baví, že se mohu živit hudbou, i když všechny ty organizační aktivity, které jsou s tím spojené, mně ubírají nejvíc energie.