Kniha povídek Má dáti dal, kterou nyní vydalo Motto, se opět týká vztahů mezi mužem a ženou, podobně jako vaše předcházející sbírka Zrcadlo v koupelně z roku 2006. Co se od té doby změnilo?

Stále platí, že to nejlepší je pořád před námi. Přála jsem kamarádce k narozeninám, obořila se, abych jí neříkala, že život začíná po padesátce, protože to se všichni sejdeme v čekárně u doktora. Ale i tam se přece mohou přihodit zajímavé příběhy a setkání!

Vaši hrdinové „dospěli“, respektive svět byznysu není tím hlavním, ale řekl bych, že jste se více ponořila do jejich duší. Co jste v nich nalezla?

Překvapení, co se stane, když se džin vypustí z lahve a začne si hrát svoji hru, úplně jinou, než mu předepsal majitel lahve. Hru, která si ustanovila vlastní pravidla a zdánlivý organizátor zírá, jak je to všechno jinak.

Proměnila se nějak vaše inspirace? Mám na mysli okolí, které jistě pečlivě sledujete. Můžete pojmenovat onu proměnu?

Když pozoruji okolí, zjišťuji, že lidé touží tím více po skutečných a živočišných vztazích, čím více spotřebitelství a elektronické komunikace nám podlézá. V hmotném světě se dnes hodnoty hledají obtížně, tak pátráme u lidí.

Snad každý z vašich hrdinů nebo i nás čtenářů hledá štěstí, porozumění, jistý druh harmonie. Existuje na to nějaký recept?

Moje hrdinky vědí, že člověk vyjde s okolím tehdy, když najde všechno, co potřebuje, sám v sobě. Čím je cesta k sobě vyšlapanější, tím více štěstí je najednou kolem. Známá řekla: už kašlu na chlapy, budu se věnovat dobročinnosti. Kamarád to shodil, že je to definice v kruhu, protože vztah ženy s mužem je dobročinný – z její strany. A to je asi harmonie mužského a ženského světa…

A co přísloví: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Co s tím? Mám samozřejmě na mysli vaše hrdiny.

Jsou v situaci, že mají v pravé ruce utržené ucho a v levé zachytili džbán. Mají chvilku plné ruce, jsou překvapeni, ale rychle se zorientují. Ucho zahodí a džbán si nesou oběma rukama.

V případě nevěry mě napadá vtip, kdy se přistižený manžel v klidu obléká, loučí s milenkou a pak se manželky zeptá: „Moje milá, věříš víc mně, nebo svým očím?“

Moje hrdinka by si ho vůbec nevšímala a milence by řekla: „Ty jsi mi to nevěřila, že je nemožnej, viď? Ty se o všem musíš přesvědčovat sama.“ A milenka by odpověděla: „Odteď už ti budu všechno věřit.“

Vaše povídky kromě tématu spojuje vtip, nadhled. Není lehké psát „humoristickou literaturu“, i když Vladislav Vančura říkal, že je to otázka „úhlu pohledu“. Jak se vám to daří, máte nějakou inspiraci, vzor?

Líbí se mi Kundera, Čapek a Páral, ze spisovatelek Božena Němcová. Autor píše tak, jaký je a jaký je jeho pohled na svět. Neznám nikoho, kdo by měl něco proti humoru, byť jeho chápání je dost odlišné. Je to schopnost tvůrčího vidění, které je trochu odlišné od normy popsat situaci, která pobaví. V praktickém životě je to nekonfliktní prosazení představ. Smích je jedna z nejzdravějších aktivit – jak pro tělo, tak pro duši, a zejména pro výraz ve tváři.