Práce s textem, který skvěle přeložil Josef Topol,  je velkou tvůrčí devizou několika loňských Černínových inscenací: Její pastorkyně v Českých Budějovicích a Maryši v Opavě. Režisér bezděky polemizuje i s jednou z replik v Rackovi: "Divadlo jde dolů! Dřív to byl samý košatý dub. - Zbyly jen pařezy!" (mudrlant Šamrajev v další pěkně vystřižené figurce Erika Parduse).

Akcent na příběh Máši a Trigorina

Aby byl výčet tvůrčích duchů Černínova Racka úplný, je nutno se zmínit o režisérově věrném souputníkovi, scénografovi Janu Duškovi. Jeho iluze vodní hladiny, v jejímž zrcadle se mihotavě zobrazuje protější břeh jezera letního sídla Iriny Arkadinové, je dokonalý.

Roli trochu již stárnoucí herečky Arkadinové Černím svěřil ještě ne zcela mládí se vzdalující Ireně Konvalinové. Na premiéře sice výkon trochu přeexponovala, ale o její Arkadinové se bude mluvit.

Z Černínova Racka se zázračně vylouply dvě postavy, které jinak bývají ve stínu hlavních: Máša a Trigorin. Na první premiéře nešťastnou dívku bez cíle a bez smyslu života, milující Trepleva, v beznaději venkovského ubíjení propadající alkoholu, vymodelovala jako bytost až záhadně tajemnou Jitka Čvančarová.

Na druhé premiéře pak Helena Dvořáková přidala Máše ze sebe ještě kus fatálnosti, což byl  zážitek nemenší. V libovém frajerovi, společníkovi Arkadinové milujícím ale jen sebe, se střídají Patrik Bořecký s Martinem Havelkou... Oba akcentují jiné povahové rysy povrchního, avšak úspěšného spisovatele, který marně hledá velké téma.

Anton Pavlovič Čechov - Racek. Přeložil Josef Topol. Režie Zdeněk Černín, dramaturgie Viktor Kudělka, Blanka Fišerová, výprava Jan Dušek, hudba David Rotter, asistent režie Zdeněk Junák.