Tentokrát se do Prahy výjimečně vracíte jako muzikant se svou kapelou No Smoking Orchestra. Hrál jste již někdy na řece a vůbec v Česku?

Musím říci, že je to poprvé, a trochu se obávám deště, ale snad to dobře dopadne. U nás v Srbsku se říká „Jsem na vodě“ v negativním smyslu, když je na tom někdo hodně špatně. Doufám, že to tak nebude. Jednou jsme již hráli v Bukurešti u vody, ale na vodě nikdy. Jinak jsem u vás již koncertoval asi před deseti lety během karlovarského festivalu, v Praze tedy hraji poprvé.

Studoval jste v Praze v sedmdesátých letech FAMU, mluvíte česky, máte stále pěkný vztah k Čechám a Praze. Co to pro vás znamená hrát právě na Vltavě v těchto místech?

Je to neuvěřitelné, nikdy bych si nemyslel před 35 lety, že právě tady, blízko FAMU, Střeleckého ostrova a Národního divadla, budu jednou hrát na kytaru a tolik lidí to bude zajímat. Vždyť to jsou místa, kudy jsem takřka denně chodil do školy nebo potom s kamarády do restaurací popíjet a vést diskuse. Je to trochu paradox, po skončení studií jsem se vrátil do Sarajeva, teď tam ale již nebydlím, naopak jezdím častěji sem do Prahy.

Emir Kusturica i ve svých 56 letech rád vzpomíná na pražská studentská léta. V pátek se svým orchestrem vystoupil na Vltavě.

Jednou jsme již hráli v Bukurešti u vody, ale na vodě nikdy.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Co pro vás znamenal váš profesor režie Otakar Vávra?

Mnoho. Za vše, čemu jsem se v Praze naučil, vděčím hlavně jemu. Osobností, které by točily filmy takovou dobu a dožily se sta let, není mnoho. Přitom všechny ty různé režimy, za kterých musel pracovat, to je celé dvacáté století v kostce. Myslím, že pouze Francouzi měli podobné mistry, třeba takový Jean Renoir.

Máte na Vávru nějakou trvalou vzpomínku?

Ze studií by jich bylo mnoho, hlavně na jeho naprostou profesionalitu, které nás učil. Ale řeknu vám jen tu novější, která ale není zrovna veselá. Točil jsem před lety v Praze film Underground, bylo to v 90. letech již po pádu režimu. Bydlel jsem v bývalém stranickém hotelu Diplomat a jednoho dne jsem tam potkal právě pana profesora. Ptal jsem se ho, co tam dělá, a vyprávěl mi, že tu čeká na setkání s jakýmsi bývalým komunistickým funkcionářem, předsedou bývalého SSM, který se poté stal bohatým podnikatelem. „To nejsem já, to je mumifikovaná verze Otakara Vávry,“ řekl mi. Bylo mi z toho dost smutno, když takový člověk se musí doprošovat lidí takového typu, aby mohl vůbec točit.

Co to je za cenu, kterou jste v Praze Vávrovi předal?

Založil jsem v Srbsku akci, která se nazývá Küstendorf Film Festival. V obci Drvengrad na hoře Zlatibor, kde bydlím, každý rok v lednu promítám filmy a uděluji i cenu. Tu letošní jsem věnoval právě Otakaru Vávrovi za celoživotní dílo.

Jaký máte vztah k fotografiím Petra Našice, jehož výstavu jste v Praze také zahajoval?

Myslím, že je to nejlepší filmový fotograf, kterého jsem potkal. Většina ostatních chce fotky tzv. režírovat, Petr dělá pravý opak, je antirežisér, vytváří antisituace a přitom jeho fotky třeba právě z natáčení mého filmu Závěť z roku 2007 nejsou nikdy nuda a víme z nich, co se při natáčení odehrávalo. Jsem rád, že prostřednictvím Jana Hřebejka jsem se s Petrem seznámil.

Co chystáte za nový film?

Měl by to být snímek o životě mexického povstalce Pancha Villy a hlavní roli by měl hrát Johnny Depp, se kterým jsem již spolupracoval na filmu Arizona Dream.