Článek
Lze vás stále považovat za DJské duo, nebo už je vhodnější mluvit o kapele?
Stále každý týden děláme dýdžeje, je to pořád významná část naší práce. Už se nicméně cítíme i jako regulérní kapela.
Proč ten posun nastal?
Byl to přirozený vývoj. Už když jsme nahrávali debutové album More Than A Lot, které vyšlo v roce 2008, uvědomili jsme si, že by se nám ty písně dobře hrály živě. Připadalo nám, že to musíme udělat. Zdálo se to jako správný krok.
V souvislosti s aktuálním albem No More Idols (2010) tvrdíte, že každý by měl mít svou vizi. Vždycky jste chtěl být hudebníkem?
Hlavně od doby, co jsem věděl, že něčím být musím a poprvé jsem hrál na hudební nástroj. Zamiloval jsem se do muziky a bylo to jasné. Abych byl stručný: název alba může být interpretován různě, ale pro nás má jediný význam. Jde o to, že mezi námi a našimi fanoušky nemá vznikat žádný hierarchický vztah. Všichni jsme jenom milovníci hudby, nikdo není ničí idol. Jenom si všichni užíváme.
Připouštíte i jinou interpretaci?
Druhá rozumná interpretace je ta, že v poslední dekádě je hudba celkem na nic. Nějakých deset patnáct let se nikdo, kdo by se tím idolem mohl stát, neobjevil. Vzniká jen hudba na jedno použití. Poslechnete si ji a pak zahodíte. Není tu žádný Jim Morrison, žádný Bob Marley ani David Bowie, dokonce ani Elvis Presley. Teď se ale konečně zdá, že se dobrá hudba vrací! Je tu Bon Iver, Adele, Plan B. Doba, kdy se může zase objevit nějaký idol, je tady. Je čas návratu skvělé hudby do našich životů.
Hudebníci vás často žádají o spolupráci, i práce se Snoop Dogem nebo Rihannou vznikla z jejich iniciativy. Koho jste naopak oslovili vy?
Je to případ od případu. Nejsou žádná daná pravidla. Třeba Cee Lo Green nám poslal nějaké vokály, tak jsme z nich udělali písničku. S Planem B jsme přátelé už dlouho, takže když jsme si povídali, dospěli jsme k nápadu něco spolu udělat. Stejné to bylo s Dizzee Rascalem, i s ním jsme si roky říkali, že něco uděláme. Tinie Tempah s námi jel turné a spřátelili jsme. Jsme rovněž velcí fanoušci White Lies, takže ty jsme přímo oslovili a oni souhlasili. Pokaždé je to jinak.
Hrála ve vaší kariéře důležitou roli náhoda?
Jednou jsme zrovna dokončili píseň s Planem B a volali nám z produkce filmu Harry Brown, jestli bychom neměli píseň pro závěrečné titulky. Plan B v tom filmu hrál. A tak se to hodilo. Písnička se jmenuje End Credits. Jindy jsem se zase úplně výjimečně koukl na stránky MySpace, kam skoro nechodím, a tam byla zpráva od Snoop Doga, že se mu líbí náš track. Druhý den volal jeho manažer, jak to teda uděláme. Myslím, že jsme obecně měli vždy hodně štěstí.
Proč myslíte, že s vámi hudebníci chtějí spolupracovat?
Už si asi všimli, že jsme otevření mnoha stylům, že kombinujeme blues s dubstepem nebo soul a drum’n’bass, jednoduše cokoli. Je důležité, že jsme pro jakoukoli kreativní práci.
Jedna z vašich písní se jmenuje Hypest Hype, tedy Nafouknutá bublina. Jak poznáte, že nějaká kapela není jenom hype?
Mám si tu otázku brát osobně? Pocházíme z undergroundu, vypracovali jsme se sami. Na začátku jsme si museli všechno dělat sami. Je rozdíl, když kapela začne tím, že podepíše smlouvu, a námi, kteří máme za sebou několikaletou historii. Dlouho jsme se starali sami o sebe, až pak jsme se spojili s labelem. A stále si věci děláme po svém. Řekl bych, že to prostě chce znát souvislosti.
