Dvaadvacet let po natočení filmu Jak svět přichází o básníky se pustili ještě po páté do díla a na světě je film Jak básníci neztrácejí naději. Výchozí moment scénáře sebevědomí i riskování značně ospravedlňuje.

Tak jako v dílech předchozích se i tentokrát podařilo najít na stejném principu postavený opěrný a nosný bod: hrdinové filmu se ocitají v mezní a tedy dramaticky vděčné životní situaci. Po maturitě, prvním ročníku vysoké školy, prvních zkušenostech v povolání a změně společenského systému, která je zastihla jako třicátníky, je jím tentokrát krize středního věku.

Každý stojí na jiném vrcholu

Někomu kolem čtyřicítky umírají rodiče, jiného opouští nebo jen s kartáčkem na zuby vykopává manželka, někdo je na vrcholu kariéry, jiný nemůže přehlédnout, že vrcholy jsou nenávratně jinde než on sám.

Básníci zestárli a nikdo se netváří, že ne. Zpomalení tempa i úbytek humoru patří k věku a situacím, do nichž Pecháček Štěpána a Kendyho postavil. Horší je, že dost humoru, lehkosti, jiskřivosti a tempa ztratil i film, což nezbytné zajisté nebylo.

Po úvodním songu Jaroslava Uhlíře, který diváka skvěle naladí na "básnickou notu", filmu postupně jakoby těžkne zadek, vkrádá se rozvleklost a místy bohužel i lehká nuda. O poznání více než hlavních hrdinů a jejich osudů se to ale týká vedlejších postav a zápletek.

Štěpán a Kendy, oba po svém opuštěni, se scházejí ve Štěpánově bytě a jsou vlastně zase tam, kde na začátku, jen o pár let starší a o pár zkušeností skeptičtější: Štěpán opět v terénu (u záchranky), Kendy jen s kamerou a (podobně jako už minule) nikoliv s touhou po umění, ale aspoň po dobrých kšeftech v reklamě.

Není jim lehko, ale zvládají to s nadhledem. Kendy je přitom tentokrát hlavním nositelem suchého, sarkastického i sebeironického humoru, který Davidu Matáskovi sluší možná ještě víc než Pavlu Křížovi poněkud příliš stejnoměrně zasmušilý pohled. Pořád jsou to však oni dva, oběma hercům se (i díky scénáři) podařilo udržet linii postav tak, jak jsme je před léty poznali. Dobře s nimi ladí Ute Terezy Brodské, Štěpánova nová láska Zrzka (Michaela Badinková) je jen mladší, jinak celkem nemá čím zaujmout.

Zůstává laskavost

Každý z dosavadních dílů byl v té či oné míře záměrně také obrazem doby. U prvních tří byla ona míra otázkou možného, u čtyřky a pětky už měli tvůrci zcela volnou ruku a - jak to bývá - moc to neprospělo.

Vzali si na paškál volby, konkurzy na vedoucí místa, dotace, čachry při financování zdravotnictví, podnikání a nadužívání technických pomůcek jako zdroj rozpadu vztahu - jako satira to vyznívá pohříchu komunálně a legrace je to menší, než patrně doufali. Navíc laskavost, která je průvodním jevem celé série, nakonec stejně vždy otupí ostří, které tak bylo vlastně zbytečně nabroušeno.

Přílišné soustředění na charakteristiku a kritiku doby jde i na úkor promyšlenějšího rozvinutí vedlejších postav, které se mnohdy vracejí jen, aby se vrátily a připomněly svou lepší minulost. Přitom návrat sestry Toničky (Jana Hlaváčová) nebo pana profesora (Josef Somr) je pořád ještě vydařenější než návrat Vendulky utěšitelky (Eva Jeníčkové), Kendyho ženy (Lenky Kořínkové) a řádky dalších.

Pátí básníci navzdory výhradám jistě neztratili naději na úspěch u publika. Naštěstí neztratili ani inteligenci a vkus, ještě pořád se podařilo najít pár dobrých bonmotů a slovní hříček, na nichž je jejich humor od začátku hodně postaven. S drobnou výhradou vůči snad až příliš čnějícím reklamám na sponzorské předměty jsou napsány a natočeny s jistotou profesionálů, kteří pod svou úroveň nespadnou.

Jak básníci neztrácejí naději, ČR 2004, režie: Dušan Klein, scénář: Ladislav Pecháček, kamera: Peter Beňa, hudba: Jaroslav Uhlíř, hrají: Pavel Kříž, David Matásek, Michaela Badinková, Tereza Brodská, Jana Hlaváčová, Josef Somr a další