Poklidně laděná osa festivalu Colours of Ostrava

Brendan Perry, představující polovinu osobitého dua Dead Can Dance, měl na podruhé v Ostravě štěstí a dešti letos unikl. Ukázal, že nepostrádá hloubku a zasněnost, kapela ale měla sevřený a hutný zvuk, bez jakého by se na velkém pódiu ztratila. Hodně bylo patrné, že Dead Can Dance začínali s temným gotickým rockem, výraznou basou a bicími, i když tajemné plochy kláves nechyběly. Dojem pak korunoval Perryho podmanivý zpěv.

Stephen Micus v kostele potvrdil své výjimečné kvality člověka objevujícího exotické nástroje, na něž hraje vlastní minimalismem ovlivněnou hudbu se spirituálními názvuky. Místy sice jeho vystoupení působilo jako výchovný koncert, kdy představoval jednotlivé instrumenty, jakmile však začal hrát, strhl všechny.

Působivé bylo i vystoupení dua trumpetisty Nilse Petrea Molvaera s hráčem na samplery Janem Bangem, i když Molvaer na poslední chvíli zaskakoval za zraněného Jona Hassella. Nálada se nesla v Hassellově duchu, vystoupení bylo hodně ambientně laděné, i když v závěru už bylo vidět, že oběma pánům trochu dochází dech a prvoplánově sázejí na rytmus, který vždy strhne.

Závěr večera pak patřil provokativnímu glamrocku newyorských Semi Precious Weapons, kteří se proslavili jako předkapela Lady Gaga. Jejich přidrzlý pop rock trochu připomínal Billyho Idola, byl chytlavý, přímočarý a zvukově zajímavý. Působivý byl zpěv přecházející až do fistule, který působil až žensky, Celkově však byla tvorba až moc prvoplánová. Hlavně texty byly až stupidní, i když ještě horší byly hlášky typu Jste opilí? nebo Měli byste souložit, tohle je rock´n´roll.

Zajímavé však byly i méně známé kapely jako Miles Benjamin Antony Robinson kombinující loureedovské písničkářství se zpěvem a la Bob Dylan a kořenící své vystoupení až noisovými stěnami kytary.

I on ale trochu doplácel na hlavní neduh festivalu, jímž je úroveň zvukařů. Zatímco na hlavní scéně je zvuk dobrý, na dalších to už neplatí. Když použil Robinson zkreslený zvuk, jeho hlas se ztratil. Na zvuk doplatila i Joan As Police Woman, která jako by se nevěděla rozhodnout, zda bude produkovat přidrzlou novou vlnu postavenou na klávesách nebo uměřený písničkářský rock. Velký buben byl cítit až v žaludku, zato basový syntezátor byl utopený stejně jako druhý mikrofon, který byl připojen na efekt zkreslující hlas.

Na zvuk doplatil i Sam Karpienia hrající na mandolu a spojující středověku hudbou s hybnou rockovou rytmikou a la Steve Hillage. Hodně staví na expresivním projevu v okcitánštině, což ale je na úkor srozumitelnosti. Je až příliš patrné, že text je klíčový.

Dramaturgickým omylem pak bylo vystoupení kolumbijského projektu Bomba Estereo, přinášejícího celkem banální taneční hudbu do nočního klubu .