Pořadatelé se navíc snaží zvát soubory, které se v České republice ještě nepředstavily. To byl případ Clannad i PIL. Právě Public Image Ltd. přilákali hodně diváků, protože John Lydon je obnovil po skoro dvou desítkách let. I když už nepřekvapují svým pojetím, stále jsou svěží. A svou sílu si zachovali. Při Religion II a Rise doslova mrazilo stejně jako při Chant, které předznamenávaly pochodové písně Laibach a Rammstein. Jen Warrior a úvodní This Is Not A Love Song ukázaly hitový potenciál skupiny. Naopak Flowers Of Romance její experimentální ledví.

Kytarista PIL

Kytarista PIL

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Zvuk skladeb se hodně lišil, zejména kytarista se překonával při práci s ním a vytvářel drásavé zvukové plochy, v nichž se kytara snoubila se syntenzátorem. Bubny temně duněly a všemu dominoval Lydonův nezaměnitelný projev kazatele, který jako by nestárnul. Dojem ještě umocnila jeho gesta a trhané pohyby. PIL sice už neudávají tón, ale návrat k nim byl osvěžující.

Zpěvák PIL John Lydon

Zpěvák PIL John Lydon

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

V případě Clannad však šlo spíše o výlet do historie. Kapela, která se dala dohromady po dvaceti letech, ulpěla v minulosti. Průzračný hlas ve spojitosti s harfou, kytarami a houslemi nic neztratil na působivosti, v prostotě je síla, jakmile ale zazněly artrockově pojaté plochy kláves, dojem se vytratil a člověk měl pocit , že sleduje nějaký nekonečný televizní seriál z irské či skotské historie.

Clannad v Ostravě

Clannad v Ostravě

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Dobrý dojem zanechali Herbalizer se svým jazzem ovlivněnou směsí funku a hip hopu. Miles Davis by mohl mít radost, jak rozvíjejí odkaz jeho elektrických alb a posouvají ho dál.

Bohužel koncerty na newyorské scéně probíhaly ve stejnou dobu jako dění na hlavním pódiu, navíc o ně byl takový zájem, že vidět Roye Ayerse se poštěstilo jen málokomu, takže srovnávat s Herbalizer nelze. Volba byla prostá - buď tento veterán jazzfunku, nebo PIL.

Ale mimořádnou působivost měli i Paramount Styles. Přecházeli od civilního loureedovského písničkářství protkaného ironií a smutkem k velvetovské gradaci na jednom akordu.

Naopak Santigold zklamala. Ano, má působivý hlas, ale její repertoár je plný prvoplánových a nenápaditých nezaranžovaných písní, které působí jako pouhé skici.

Přes tyto výhrady ale festival prokázal, že má mimořádné dramaturgické kvality. Tolik zajímavých kapel se v jeden večer vidí málokdy. Pravda, pestrost byla až pouťová, ale to k festivalům taky patří .