Platí stále, že Labutí jezero je vrcholem baletního umění?

Určitě. Tančit Odettu a Odilii byl můj sen už od školy. Pro každou klasickou tanečnici je to nejvyšší bod, kterého může dosáhnout.

O vašem účinkování v Labutím jezeře se mluvilo několik sezón. Nebylo to čekání příliš dlouhé?

Nebylo. Mezitím neexistoval žádný mrtvý bod, tančila jsem Raymondu, Marii v Louskáčkovi, v Brně zase Kitri v Donu Quijotovi. Je pravda, že po Odettě a Odilii jsem nějakou dobu pokukovala, ale nepřišlo to pozdě. Naopak. Je mi teprve 23 let, což je na takový úkol docela málo.

Jak probíhala vaše příprava? Radila jste se i se zkušenějšími kolegyněmi?

Psychicky jsem se chystala už dvě sezóny. Bohužel vzhledem k provozu v divadle jsem se k vlastnímu zkoušení s asistentkou Míšou Černou dostala až v půlce prosince. V souboru momentálně máme málo vhodných tanečníků, takže Prince se mnou bude tančit Michal Štípa z Brna. Bojím se fyzické náročnosti dvojrole, v posledních dnech se mi o tom zdává. Jedna sólistka mi prozradila, že po prvním odtančeném představení Labutího zvracela.

Obtížnost ovšem nespočívá jen v technice.

Ano, často se podceňuje, že hlavní dvojrole je komplikovaná i výrazově. Připadá mi snadnější zahrát démonickou černou Odilii, než něžnou bílou Odettu. U ní totiž hrozí, že bude na diváky působit nudně.

Takže k provokující Odilii máte blíž i v soukromém životě?

Ne... Tam jsem chvíli Odetta a chvíli Odilie. Ale určitě většinu času převažuje moje milující a oddané já.