Jako představitel majora Terazkyho v seriálovém zpracování Černých baronů, které dnes večer začíná vysílat ČT 1, budete bezpochyby srovnáván s výkonem Pavla Landovského ve stejnojmenném filmu. Nemáte z toho strach?

Nemám s tím problém. Já si Pavla Landovského nesmírně vážím, celý život jsem obdivoval jeho herectví a postavu Terazkyho jsem mu velmi záviděl. Porovnávání se ale nebojím, protože nikdo nebude najednou sledovat film i seriál. Mnohem větší trému mám z toho, že hraji s elitou českých herců a jsem trochu nervózní z toho, jak český divák přijme například mé působení vedle Bolka Polívky. Podle mého názoru je to momentálně nejlepší český herec.

Jak k vám vůbec přišla nabídka, abyste Terazkyho ztvárnil?

S režisérem Jurajem Herzem jsem točil už čtyři filmy. Jednou mi zavolal a řekl, že hodlá natočit Černé barony. Mimochodem se mě také zeptal, jestli bych si nechtěl zahrát majora Terazkyho. Já mu na to řekl, že to je strašně blbá otázka a na takové neodpovídám. Raději půjdu hned za ním a budu hrát třeba zadarmo.

Potýkal jste se během natáčení seriálu s nějakým problémem, který byl pro vás těžko překonatelný?

Žádný problém nebyl, naopak bylo celé natáčení příjemné a úžasné. Brněnská televize měla všechno výborně zorganizované a celý štáb, který se na realizaci podílel, byl složený z tak zkušených profesionálů, že nenastal nejmenší rozpor.

Dostal jste při natáčení dostatek prostoru k improvizaci?

Juraj Herz je velmi demokratický režisér, který zastává zásadu, že dílo je třeba dobře obsadit a to pak předurčí způsob herecké práce. Počítal s tím, že herci přinesou seriálu spoustu vlastního vkladu. Pracovali jsme tak, že jsem si texty majora Terazkyho neustále nějak upravoval. Prakticky všechno, co Terazky v seriálu řekne, je upravené.

Nelíbil se vám scénář?

To v žádném případě, ale scenárista Martin Bezouška nemohl jako Čech napsat bezvadný slovenský text, a Terazkyho základní řečí je slovenština. Domluvili jsme se, že si své výstupy přepíšu. Potom jsme to zkonzultovali s režisérem a řekli si, že mi nechá volnou ruku. Natočili jsme to, co jsem napsal.

Musel jste si v rámci přípravy na roli o polovině padesátých let, v nichž se Černí baroni odehrávají, shánět nějaké nové informace?

Je mi čtyřiapadesát a tu dobu si dobře pamatuji. Je to o to intenzivnější, že mi komunisti tenkrát zavřeli otce, takže jsem se musel obejít bez něho v čase, kdy bych ho nejvíce potřeboval. Historické reálie jsou mi naprosto jasné a neměl jsem problémy do nich vstoupit. 

Jaký máte ke Švandrlíkově knižní předloze vztah?

Knihu Černí baroni jsem četl ještě v dobách minulého režimu, měl jsem její samizdatové vydání na vojně. Pomáhala nám tehdy přežít nesmyslnost vojenské služby. Konkrétně na mě měla velmi pozitivní psychologický účinek.

Jaký účinek by měl mít seriál?

Má několik úkolů. Jednak pobavit lidi, což se podle mě podařilo. Měl by připomenout těm, kteří si tu dobu pamatují, o co šlo, a také vysvětlit mládeži, jak to tehdy bylo. Promítal jsem pár dílů svým dětem, kterým je 26 a 18 let. Řekly mi, že se jim to velmi líbilo, pobavilo je to, ale současně přiznaly, že některé historické reálie jsou jim cizí. Nevědí, kdo byl Mičurin nebo Makarenko, ale od toho jsme tu my, pamětníci, abychom jim to vysvětlili.

Jste přesvědčen o tom, že bude seriál divácky úspěšný?

Nepochybuji o tom ani v nejmenším. Je to silná kritika komunistického režimu a má také didaktickou hodnotu: vedle legrace ukazujeme, jak nesmyslný režim to byl. Jsem hluboce přesvědčený o tom, že kdybychom takový seriál natočili za komunismu, všechny tvůrce a účinkující by popravili na Staroměstském náměstí. Podle mě je tento seriál, ačkoli nebyl dosud odvysílaný, už nyní ve Zlatém fondu České televize. Za padesát let se na něj budou lidé dívat stejně rádi, jako na filmy s Vlastou Burianem.