Na rozdíl od Románu pro ženy klade Biomanželka divadelní adaptaci jistý odpor tím, že nepřináší souvislý děj, ale spíš evidenci jednotlivých situací zaklenutých příběhem novodobé Popelky, knihovnice Hedviky, které úspěšný spisovatel Mojmír otevřel dveře do světa celebrit, a přiměřeně zajištěného luxusu dle představ českých manželek. Ona ho ale postupně ve svém hodnotovém žebříčku odsune až za dům, zahradu, bioklub či laktační poradenství.

Inscenace je rekapitulací vztahu Hedviky a Mojmíra (a nepostradatelné společnice Duly) během hodiny strávené na odpočívadle cestou do porodnice ve Vrchlabí. Dramatizace je ale založena na formě tří paralelních monologů, v nichž se to, co by se mělo odehrávat, jen vypráví, bez vybudování potřebných dramatických situací.

Sice s temperamentem i vtipem trojsouboje, ale i tak připomíná záplava slov spíš scénické čtení Vieweghova románu než divadelní představení. Druhá polovina to naštěstí vylepší větší mírou dialogického jednání, které dává hercům prostor pro rozehrání charakterů postav.

Páry hodně baví

Petra Hřebíčková volí pro Hedviku dobře vyvážený mix milé, přítulné ženy toužící po ochraně úspěšného muže a emancipovaného ega vrhajícího se dychtivě do iracionálního světa stejně jako do budování biozahrady.

Filip Čapka nevyzařuje ani tak charisma úspěšného alfa samce jako spíš nešťastnou a popuzenou nejistotu Pygmalióna, jemuž se oživlá socha ubírá nežádoucím směrem, a on se tvrdošíjně snaží přijít na to, kde udělal chybu.

Trojici skvěle doplňuje autoritativní, sebejistá Dula Kristýny Frejové, která s lehkostí přebírá roli vypravěče i organizátora příběhu. Sehrané trojici dobře sekundují Tomáš Pavelka, Gustav Řezníček a Réka Derzsiová.

I když Biomanželka může zvláště v první polovině trochu nudit, je zřejmou trefou do zájmu mladých párů, jež se na premiéře velmi upřímně bavily.