Fanoušky pobláznil úvodní pekelně rychlý Fireball i další hard-rockové hity No, No, No, Mule, No One Came (americká a japonská verze obsahovala navíc Strange Kind of Woman, v Evropě se k albu připojila až později). Podle fandů a podle zpěváka Iana Gillana je tato deska klasikou, ale další členové Deep Purple už tak nadšení nebyli (hlavně Blackmore).

Každopádně měla vliv na stovky, možná tisíce mladých kapel, které v sedmdesátých letech začínaly a viděly v DP své bohy. Snad každá česká kapela se snažila něco z Deep Purple zkopírovat a ve světě to bylo podobné, např. kytarista Yngwie Malmsteen uvedl, že se Fireballem setkal v dětství a “změnil úplně všechno”, jako zásadní ho vnímá i Lars Ulrich z Metaliky.

“Párplové” pak spolu natočili ještě alba Machine Head a Who Do We Think We Are, načež se spory ve skupině vyostřili natolik, že už nemohli pokračovat. Blackmore nesnášel zpěváka Gillana a ten raději skupinu opustil.

Deep Purple pak přijali Glenna Hughese a zpěváka Davida Coverdala a došlo k výrazným hudebním změnám. Skupina začala být víc funky, což opět naštvalo Blackmora a definitivně je opustil. V roce 1976 se pak rozpadla celá kapela. Dnes zpívá s novou sestavou Deep Purple opět Ian Gillan. Zdá se, že tahle skupina je prostě nesmrtelná.

Příští víkend Retro výjimečně nebude kvůli karlovarskému festivalu.