Článek
Písně Roberta Křesťana a Druhé trávy mají v sobě zvláštní důstojnost. Dlouho hledané rýmy a záhadné metafory vám ulpí v paměti, i když jistá výlučnost a vysoká abstraktnost textů taky může začít nudit. Předat nějaký konkrétní message není jejich účelem, jde o ten druh písní, které chtějí spíš vyvolat atmosféru, ne přímo vyslovovat myšlenku.
Muzikantsky mají daleko k českému folkovému kotlíku, který jsem kdysi v jedné recenzi přirovnal ke starému tlustému chlapovi s akustikou, který jen kňourá, jak je život těžký. Křesťan se vidí v Americe, převzal z tamější scény to nejlepší. Je skoro blues-rocker (country a rock jsou přece jen dvě větve stejného stromu, stačí si poslechnout dobré jižanské bandy) a jeho mírně zdrsnělý zkušený hlas tomuto stylu přesně vyhovuje.
Bez jakýchkoliv negativních konotací to lze označit za kvalitní muziku pro „dědky“. Není třeba ji modernizovat, není nic směšnějšího než starý člověk podbízející se teenagerům.