Poetic Filharmony: Černý vdovec

Poetic Filharmony tvoří Roman Hampacher (kytary), Martin Cikánek (minimoog), Roman Džačár (baskytara) a Jan Červenka (bicí). Vycházejí ze „sedmdesátkového“ fusion, ale neudržují tento historický styl jako nedotknutelné muzeum. Zkoušejí i nové prvky (chvílemi se blíží k drum ‘n‘ bassu). Novinka Poetic Harmony potěší zvláště toho, kdo zná Return To Forever, Ala DiMeolu, Billyho Cobhama atd.

Tomáš Kočko: Godula

Kočko se inspiruje pohanskou minulostí a chápe, že lidová hudba musí být divoká, vášnivá a hypnotická, aby to dnešní publikum zaujalo. Nebojí se do folklóru nasadit junglem inspirované bicí nebo nadupanou přímočarost metalu. Umí do svých moderně chápaných pseudolidových skladeb zakomponovat něco, co připomíná výborné rockové riffy, ale album přitom není moc elektrické.

My Name is Music: We Are Terrorists

Vídeňští My Name is Music by se dali přirovnat k White Stripes nebo Black Box Revelation. Objevili se teprve  v roce 2010 s debutem Revolution a letos nadělili fanouškům CD We Are Terrorists. Album We Are Terrorists vykazuje maximální jednoduchost, rockový minimalismus se tu spojil s hravostí možná až dětskou.

Foo Fighters: Wasting Light

Foo Fighters byli vždy kapelou, kterou mnozí respektovali, ale málokdo z ní byl totálně nadšený. Táhla se za ní pachuť projektu, který vznikl jenom proto, že umřel Kurt Cobain. Ale bývalý bubeník Nirvany Dave Grohl a jeho chlapci jakoby letos nabrali novou chuť do života. CD Wasting Light je snad nejlepší věc, jakou kdy natočili.

Paul Simon: So Beautiful So What

Na albu So Beautiful So What nabízí Simon nejrůznější aranže sahající od folkových balad s jednou akustickou kytarou až po velmi komplikované věci a dokonce se nevyhýbá občasnému samplování. V případě jeho skloubení kytarového folku s blues a world music by se dalo mluvit o originalitě, i když úplná originalita v hudbě samozřejmě neexistuje. Řekněme, že Paul Simon se jí přibližuje.

Clare Maguire: Light After Dark

Asi jste o ní už slyšeli. Nová britská hvězdička Clare Maguireová nastoupila do kolotoče showbusinessu se slušnou deskou Light After Dark. Jste-li připraveni na elegantní britský pop a mix z vokálů Adele/Anastacia/Annie Lennox, je to stoprocentně vaše káva.

Jessie J: Who You Are

Jessie J namixovala Pink a Aguileru, přidala trochu naboosterovaných kytar, ale ne tolik, aby se narušil základní pop/soulový styl. Hlas má masivní a ze zpěvu vyzařuje obrovská energie.

Goodfellas: Robbery Blues

Nejdříve možná skupinu Goodfellas odmítnete v domnění, že jde o stopadesátýšestý zbytečný český projekt. Pak při poslechu neuvěříte, že je český a v závěru zvítězí ta nejméně pravděpodobná varianta – ano, je to česká kytarovka a je dobrá. Není třeba ani dodávat často nutnou vsuvku “na české poměry”, protože CD Robbery Blues je  dobré na jakékoliv poměry.

Miles Kane: Colour of the Trap

Miles Peter Kane je mladý anglický muzikant, jenž se představil jako člen The Last Shadow Puppets a The Rascals. S druhou jmenovanou partou se rozloučil v roce 2009 a nyní se soustředí na sólo kariéru.

Hraje alternativní rock propojující střípky hudby šedesátých let se současností. Někomu asi připomene Black Keys, někomu pozdní Beatles a další kapely. Nebojí se popových songů, nicméně si udržuje odstup od otrockých schémat středního proudu a udržuje potřebnou míru zasmušilosti, která ho dělá zajímavým.

Rottrová Marie: Zlatá kolekce

Marie Rottrová na sedmdesátnici rozhodně nevypadá

Marie Rottrová na sedmdesátnici rozhodně nevypadá.

FOTO: Michaela Feuereiselová, Novinky

A na závěr trochu dobrého retra. Nejvkusnější zpěvačka českého popu letos oficiálně končí kariéru a vydala výběrovku Zlatá kolekce. Pohoda.